1. Úvod
2. červený Karkulín a drsná Karkulka
3. Zase Borová, aneb jak jseme trávili velikonoční svátky
4. INTERVIEW S UPÍREM ANEB...Rozhovor s Pavlem Vítkem o mapování, ale nejen o tom.
5. trocha humoru
6. Co se dočtete příště ?
7. Pozvánka na soutěž ZLATÝ ORIENŤÁK VYSOčINY ´96

Ano vážení, zase jsou tu prázdniny. Tedy v době, kdy čtete toto číslo jsou pro některé už ve své polovině, ale pro některé se teprve rozjíždějí do těch správných otáček.

Je za námi další ročník BCO (Otevřený kotlík botasek) konaný u Nového Města na Moravě za ucházejícího počasí.

Je tu naše oblíbené letní soustředění v lese, u vody a na louce. A všechno jede jak má.

Prostě a krásně přeji pěkný konec prázdnin a hodně štěstí v dalším boji.

červený Karkulín a drsná Karkulka

Sotva se Karkulka ráno probudila, uvědomila si, že začíná zase jeden z těch odporných a hnusných dnů. Ještě ani neotevřela oči a ani je otvírat nechtěla. Dokázala si vše jasně představit. Sluníčko svítí, ptáci řvou radostí už od půl pátý, celej svět se raduje. V novinách samý veselý zprávy......koruna stoupá, zločinnost klesá, v parlamentu se zase dohodli a mladí vandalové byli opět dopadeni...

Hořce se pousmála při představě, že by se měla radovat spolu s ostatními veselými lidmi. Ne, pro ni už není radosti na tomto světě. Letmo se ji hlavou mihla vzpomínka na dobu, kdy byla ještě bláhová a uzavřela spoření s liškou. Teď je to jisté. Sotva ji něco může potěšit, když nezabralo ani 25 % státní podpory.

Jako každé jiné ráno i dnes si musela jako první věc po svém procitnutí uvědomit, že ji na světě nečeká žádná radost, jen marnost a nicota, odcizení a samota, dokud...dokud...dokud babička ještě žije. A babička žije na plný pecky. Nikdo by jí nehádal takový věk. To, že ve svých 120 letech vypadala sotva na 90 oklamalo už pěknou řádku důchodců. Dokonce i myslivec, sám ještě bezvousý, bohužel i bezvlasý, 80-ti letý mladíček za babičkou dojížděl na svém invalidním vozíku častěji než pečovatelská služba.

Ne, ne. Přirozená smrt není to, na co bych mohla vsadit, pomyslela si Karkulka a v hlavě se jí myšlenky opět spojili v proud depresívních představ. Na rozdíl od ostatních děvčat si už ani nemohla vzpomenout, kdy poprvé uviděla svého chlapce. Věděla jen, že to byla náhoda, krásná avšak ústící v nekonečné utrpení. Vždyť Karkulín bydlel až v Snovém Městě a ona v Chruji. Kdo by si byl pomyslel, že oni dva se mohou setkat. A přece se to stalo. Od prvního okamžiku věděla, že i ušmudlaná a umaštěná šeredka může potkat svého prince. Při této vzpomínce se ji zmocnila lehká závrať. Opět cítila, jak se ji vaří a valí do hlavy. Bývala by omdlela, kdyby neměla strach, že Karkulín projede kolem a nevšimne si jejich červených šateček a čepičky.

Bála se zbytečně, Karkulín byl tak omámen, že upustil igelithy a jejich obsah, který tak pracně vybíral v kontejnerech po celém sídlišti, se rozkutálel po asfaltu. Oba na okamžik oněměli. Ale ten okamžik zcela stačil, aby si jejich oči řekli ano, věčné ANO.

Od té chvíle už nic nebylo jako dříve. Každá vteřina odloučení pálila jako rozžhavený kov. Její život se proměnil v šílenství očekávání. Každý den bez něho šílela očekáváním ze kterého ji nakonec zachránil jedině milosrdný spánek. Těch pár chvil, které spolu strávili opět šílela. Jednak láskou a jednak očekáváním, kdy se budou muset zase odloučit. Karkulka se musela zase usmát. Vzpomněla si totiž jak ji kdosi zběhlý ve fyzice tvrdil, že čas plyne stále stejnou rychlostí. Ten ubohý knihomol asi nikdy nemiloval, jinak by si musel všimnout, že čas buďto stojí a doba mezi obědem a večeří je nekonečná nebo pádí jako splašený. Pádí tak rychle, že doba mezi obědem a večeří ani není. Vlastně není ani oběd ani večeře. Kdo by se v tu chvíli staral o jídlo.

Ach, jak by si přála bydlet spolu se svým milým, jak nenáviděla život bez něho a všechny ty krásné, zdravé a inteligentní lidi z televizních reklam. Na rozdíl od nich dobře věděla, že spoření s liškou není spoření pro každého. Alespoň pro ni ne. Existovala jediná možnost... Babiččin domek na druhém konci lesa. A babička žila a žila a žila.

Kdysi nebyla univerzální dědičkou, ale to už je dávno. Všichni, kteří tenkrát doufali, že babičina chaloupka bude jejich už dávno zmrzli přenocujíc na větracích šachtách hlavního nádraží.

Jak nenáviděla ty cesty s bábovkou a flaškou levného konzumního vína. Ano babi, hodně štěstí babi, hodně zdraví babi, mám Tě ráda babi. Chtělo se jí zvracet. Jenže babička musí vědět, že ten kdo ji má opravdu rád je ona, její Karkulka a ne ty zatoulaný zvířata o který se pořád babička stará. Nebylo by to poprvé co dědili psi a kočky namísto pozůstalých.

Už jednou se Karkulka rozhodla vzít situaci do vlastních rukou. Bohužel tam přišel ten idiot myslivec a babičku zachránil. Chudáka vlka to stálo život. Ona pak stěží vysvětlovala, že z břicha vyskočila ještě těsně před babičkou a byla tak vyděšená, že se hned schovala za studnu, kde ji pak našli. Naštěstí myslivec od samého pití skoro vůbec neviděl a babička měla ještě plný oči kyseliny chlorovodíkový z vlkova žaludku.

No, tenkrát jí to ještě prošlo. Něco jí ale říkalo, že to byla poslední výstraha před popravou, že pokud znovu vezme osud do svých rukou získá buďto místo v chaloupce nebo v márnici místní nemocnice...

Odpoledne přijel Pavlík, který nám oznámil, že s námi nemůže zůstat, neboť musí mapovat. Ale zároveň nám oznámil, že prý, aby nám to nebylo líto, tak si s námi půjde alespoň zaběhat. Tak jsme se tedy přistrojili do běžeckého a vyrazili k lesu. Neběželo se nám zrovna nejlépe, sněhu bylo totiž až po kolena. Přiběhli jsme zcela vyčerpáni zpět do sokolovny, ve které přibylo několik dalších účastníků soustředění. Po krátkém odpočinku si šla jedna parta zahrát volejbal. Druhá parta šla ven a začala stavět sněhuláka, ze kterého nakonec vznikl "Pivní muž HUGO". Hugo se opravdu vydařil, neboť jeho tělo, (nejen tělo) bylo propracováno do nejmenšího detailu. Však nás nějaká paní pochválila, jak jsme hodní, že neděláme po vesnici nepořádek. Byla to ta samá paní, která ukopala druhý den našemu Hugovi jeho přirození, už si o nás asi nemyslela, že patříme do evangelické školy. Ale vraťme se ke včerejšímu večeru. Když jseme dohráli volejbal, rozhodli jseme se, že pojedeme vlakem do Poličky do bazénu, abychom se mohli umýt. Vlak nám však ujel, a proto musel Charleston dojít pro auto, abychom mohli náš záměr uskutečnit. V bazénu jsme se skutečně vyřádili, ale již jsme se těšili zpět do Borové, kam neustále proudily davy "Turistů", kteří nebyli jen z OB Chlast.

Byli tam i zástupci z Chotěboře, Mového Města n/M, svého zástupce tam měla i Pardubická ortopedie. Na toto soustředění přijeli i "Talířáci - Opičáci" se kterými se důvěrně zná Frankie. Večer v sokolovně jsme si zpříjemnili hrou na kupičky, při které nejvíce dostával zabrat Velký John. Soutěžící z řad orientačních běžců postupně odpadali, neboť nezvládali tempo hry. Existenci této hry až do druhé hodiny ranní zachránili Talířáci. Tuto noc se šlo spát až kolem třetí hodiny.

V sobotu jsme vstávali v půl desáté. Frankie se o nás staral jako o své děti, vždyť už v deset hodin šel do pekárny pro rohlíky. Já a Charleston jsme naložili Velkého Johna do auta, neboť neustále prskal a jeli jsme s ním do Hlinska, kde jsme ho vymněnili za Johna 1 a Johna 2. Frankie nám dal ještě za úkol, nakoupit 200 rohlíků. Vykoupili jsme tedy pekárnu a jeden krám. Když jsme přijeli zpět do Borové, všichni nás vítali, tedy spíše Johna 1 a Johna 2. Byl krásný den, proto jsme si vynesli ven lavičky a opalovali jsme se, hráli karty a psali novou knihu Marast. Z pověstného klidu nás nevyrušila ani nečekaná návštěva Náčelníka i s rodinou.

Večer, když slunce zapadlo, odebrali jsme se zpět do sokolovny, kde jsme se najedli a potom jsme šli hrát volejbal. Večer se opět hrály kupičky od kterých se pak přešlo na hru "Chci vidět tvoje vole". Spát se šlo opět kolem třetí hodiny.

Neděle byla ve znanení přípravy na pondělní pomlásku. Pletli se pomlásky, barvila se vajíčka. Odpoledne jsme se opět opalovali za přítomnosti Johna 2, neboť John 1 si zasyčel již den předtím.

Večer jsme se vypravili dvěma auty do Poličky, za účelem vykoupání. Velikým překvapením pro nás bylo , že bazén byl zavřen. Proto jsme se uchýlili do jedné restaurace, kde jsme strávili dvě hodiny středoevropského času. Do Borové jsme dorazili kolem osmé hodiny, kde zábava byla v plném proudu. Hrálo se na kytaru, zpívalo se, hráli se karty, povídalo se. Tento večer šli něktěří spát až o půl čtvrté.

V pondělí byl budíček až po deváté hodině. Poté, co jsme vymrskali všechna přítomná děvčata, odebrali se někteří na obchůzku vesnicí. Ostatní mezítím sokolovnu uklidili a vypravili se na cestu k domovu potěšit rodiče. Co se dále odehrálo v Borové vám nemůžu sdělit, neboť jsem jeden z těch, kteří pospíchali domů. Jenom z doslechu vím, že to byla úplná "sodoma gomora".

Leoš Malina

Příznivce časopisu HU-HU by zajímalo, jak jsi se dostal k mapování? Mohl by jsi nám to trochu přiblížit?

K mapování jsem se dostal tak, že v létě 1993 na pětidenních mě kontaktoval Péťa Marečků a zeptal se mě, jestli bych nechtěl zkusit mapovat. Nikdy jsem to sice v životě nezkoušel a neměl jsem tedy s tím zkušenosti, ale po dlouhém naléhání mne Muzzi dostal.

Mapovali jsme Malínskou skálu. Tu jsem dělal ještě s Martinem Zlesákovým, samozřejmě s Petrem a ještě tam s námi dělal Mirek Seidlů a nějaký pán. Nevím už kdo. Moje první mapování bylo pro mne zároveň i to nejtěžší, protože..., tedy nejtěžší terén, který jsem kdy dělal. Představ si 20 vrstevnic, který jsou od sebe 2 mm na mapě patnáctce. No a teď v tom svahu musíš chodit, krokovat vyměřovat ho...

Žádná legrace to nebyla, kor pro mě.

První den jsme tam přišli, každý šel na svůj úsek a najednou jsem na cestě zůstal sám, a tak si říkám: „No tak mapuj!" ... prázdná fólie, prázdný podklady.

Ale naučil ses to rychle. Vždyť pocházíš ze slavné mapařské rodiny Vítků.

Je pravda, že táta je dost dobrý mapař. Ale prostě mapování jako činnost je velice subjektivní. Mapař, když dělá mapu, tak vidí vrstevnice nějakým způsobem, vidí porosty. No a teď jde o to, jak to zakreslit. Není těch způsobů moc, ale dá se to různě kvalifikovat. Prudší svah, půdní převis, sesuv půdy by člověk mohl taky mapovat jako hrázku, jako vrstevnici. Jak vykroužit vrstevnici, jak klasifikovat porosty, to se nenaučíš od nikoho.

Že se to od nikoho nenaučíš, to je asi moc nadsazený. Můžeš se to naučit třeba tak, že půjdeš se zkušeným mapařem do lesa a ten ti ukáže, jak se co kreslí, jak to vypadá, jaký metody používá na zaměřování. Potom v lese už ale toho mapaře s sebou nemáš, tak si musíš poradit sám... musíš sám rozhodnout, zda je tem hustník nejtmavší či nejsvětlejší. U těch hustníků je ten problém největší, protože mapař neběhá, ale prochází.

V Dánsku zavedli novou klasifikaci hustníků. Změří si čas na 100 metrů v průběžným terénu průměrným tempem, pak proběhnou ten hustník a podle dosaženého času provedou klasifikaci. Osobně si to nedovedu představit.

Pavlíku, prosím tě, budeš i nadále běhat, nebo se přeorientuješ spíše na mapování?

No... běhat budu, to je snad jasný.

Na takový úrovni, na kterou jsme si u tebe zvykli?

Já mám sice A licenci, ale letos ji mám asi naposled, protože jsem teď začal běhat v jedenadvacítkách, abych si udržel licenci i tady, musel bych se soustředit pouze na trénink a školu, nic jiného. Ta konkurence je tak velká... můžu si vyběhnout áčko, ale je to velká náhoda. Bez tréninku, bez dlouhodobé přípravy to nejde.

...

(Následovalo intermezzo, kdy Radka podle jistého měřítka zájmů řadila hodnoty, které mají v osobním životě účastníci párty - Pavlík, Leoš, Jirka. Leoš došel k závěru, že sex a prachy jsou u něho někde až na prvním místě)

...

Tak budeme pokračovat, ne? Myslíš si, že může začít mapovat každý, nebo k tomu musím mít nějaké předpoklady?

Každý může mapovat.

Jako na určitý úrovni. Zda to závisí na tom, jak se to naučíš nebo to musíš mít tak trochu v sobě? Něco cítíš?

Dobrým mapařem se člověk, alespoň podle mě, stane tak, že za prvé udělá hodně map a za druhý bude na sebe hodně tvrdý, protože je to tvrdá práce. To si umí představit jenom někdo, kdo už to někdy okusil. Za další jedině tím, že budeš sbírat zkušenosti se stejně dobrým mapařem. Já jsem sbíral zkušenosti porovnáváním mně známé mapy s tím, jak to vypadalo v terénu - jak to mám zmapovat a jak to udělal mapař, co tu mapu udělal. Takhle jsem se například jednou učil porosty od Zdeňka Lenharta. Měl jsem u sebe Skalský dvůr a vždycky po mapovacím dni jsem se na to podíval, jak to mapoval on a někdy se mi vybavil ten terén. Nemůžeš si ovšem zapamatovat úplně všechno.

Podle těch míst sis utřídil, jak to mapoval on, jak to vypadá samo o sobě a řekneš si, jo, tak to má vypadat, ne, tak ne a nakreslíš to jinak.

Mě tohleto konkrétně potkalo na Malínský skále, když jsem byl na vršku, mapoval jsem paseku - tráva a najednou kolem dokola asi 7-8 metrové smrky - typická Vysočina - blízko u sebe a tvořily takový jakoby shluky. A já jako nováček jsem pro to použil střední 50 % rastr a potom v té mapě to tak nevyznělo.

Někdy se stává, že to musíš nakreslit tak, jak to vidíš a ne tak, jak běháš. Mapař posuzuje průběžnost, to za prvé a za druhé, jak to na tebe působí z mapy, asi tak tedy.

Když mapuješ, tak musíš být plně soustředěný nebo můžeš ulítnout myšlenkami jinam? Jak se při tom cítíš?

Je to různé, záleží na terénu, na jeho obtížnosti a také na počasí. Za slunečného počasí se ti mapuje vcelku dobře, ale když je pod mrakem a každou chvíli může začít pršet, tak to jde ztěžka. Tehdy se musíš pořádně kousnout.

No, začínám nejdříve těma těžšími pasážemi a na později, zpravidla na odpoledne si nechávám ty těžší. Protože, když už se mapuje, tak už se dělá tak 8-9 hodin denně čistého času. První čtyři hodiny ti utečou rychle, mapuješ něco strašného. Dáš si sváču a jseš po těch čtyřech hodinách tak vypatlanej, že odpoledne jdeš na ty méně obtížné části, který nejsou tak náročný na zaměřování a tak. Jdeš třeba do čistého lesa, pryč z pasek, pryč z hustníků.

Teď odběhneme na chvilinku od tématu. Pavlíku, nyní studuješ vysokou školu, myslím obor geodézie. Až dostuduješ, chceš se věnovat mapování pro OB profesionálně nebo budeš dělat něco jiného, přímo v oboru? Chtěl bys mít mapování jako živnost, profi mapař?

Kdybych chtěl být profi OB mapař, tak bych asi nestudoval, ale šel do toho rovnou a teď. Obor který studuji, tak v tom bych chtěl jednou dělat.

Mapováním se sice dá vydělat dost peněz, ale je to pro otrlý muže nebo spíše pro otrlé povahy. Tím nechci podceňovat ženy, osobně znám několik děvčat, která už mapovala nebo si to alespoň zkusila.

A teď dál, máš hodně práce do budoucna, ohledně mapování?

Docela dost. Tenhle rok... (počítá na prstech)... se vytiskne... (pět minut ticha)... se vytiskne 6 map na kterých se budu nějakým způsobem podílet. Z toho půlka je už namapovaná.

Kolik tedy mapuješ přibližně km²?

To je Jičín, 3 km² revize, 2,5 na novo, ale to už se táhne od loňska. Dál HK, mapa béček z 2.června, 1 plus táta 1,5 km². Ten mi tady opravdu hodně pomohl. čeká mne BOTAS CUP OPEN ´96 společně s Muzzim a Péťou Mikanem, pak Budislav, revize a něco nového společně s Muzzim. A kompletní práce od A do Z pro pana Vodrážku. Asi 5,5 km², Blata, který se prodlužují až na Kladno, („pan Stehlík z Poldi Steel bude mít asi radost"), společně s Péťou Mikanem.

(Jak jsme se na poslední chvíli dozvěděli, stala se Pavlovi nepříjemná věc, zranil se při předposledním závodu ligy Vysočiny a musela mu být na několik týdnů fixována noha. Z těchto důvodů zřejmě tedy dojde k totálnímu překopání nejbližších plánů. - pozn. red.)

Dozvěděl jsem se od svých zpravodajských důstojníků, že máš záměr založit vlastní mapařskou firmu. Údajně ve spolupráci s Petrem Mikanem. Co je na tom pravdy?

Již hodně dlouho je to v plánu a již se blíží čas k tomu, abychom to realizovali. Nejdříve musíme získat živnostenský list pro mapařské práce a potom založíme tzv. sdružení, sepíšeme společenskou smlouvu atd. Jméno našeho sdružení zatím nebudu prozrazovat.

Ještě ho nemáte chráněné, co?

(Úsměv)

To aby někdo nebyl rychlejší než vy... Kdyby to byly slečny, tak byste se s nimi mohli spojit, ne?

?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!...Lájoši!!!

Myslel jsem finanční spojení a know-how... Něco jako The Kelly Family II nebo tak něco.

Díky za rozhovor a případné toužící dívenky máme odkazovat na...

Hádaj' se dva buzeranti a chtějí se rozejít.

„Dej mi růžovej kobereček, je můj."
„Nedám růžovej kobereček, božínku, dyť je ho pro tebe škoda."
„Dej mi ten růžovej kobereček."
„Nedám, a nech mě, ještě bys ho ukazoval nějaký ženský."
„Dej mi ho."
„Nedám!"
„Tak mi vyliž prdel!"
„Ne, ne, ne, ne, ne! Usmiřovat se nebudeme !"

Jedou dva buzeranti ve výtahu a přistoupí k nim starší pán. Po chvíli se první z nich ptá: „Prosím Vás, nebude Vám vadit, když si trošku pšouknu?"
„Ne."
„ ...pššššššššouk..."
Po chvíli zase ten druhý: „Nebude Vám vadit, když si také lehounce pšouknu?"
„Ale ne."
„ ...pššššššššouk..."
Po delší chvíli se zeptá tentokrát pán, zda si nemůže ulevit a uleví si:
„...pzzzzzzzzzzzzzzz..."
Jeden buzik se pousměje a povidá: „Hm, ještě panic..."

„Barmane, jak se jmenuje ten chlap vzadu u stolu?"
„Tam sedí čtyři muži, cizinče."
„Já myslím toho, co hraje poker."
„Všichni čtyři hrají poker, cizinče."
„Sakra, já myslím toho, co má v hubě cigáro."
„Všichni čtyři muži kouří, cizinče."
„Ježíši, jak se jmenuje ten s tím kloboukem?"
„Všichni čtyři mají na hlavě stetson, cizinče."
„K Ïasu, ten co má šátek kolem krku!"
„Ale všichni čtyři mají šátek kolem krku, cizinče."
„Kurva... BANG BANG BANG ...Jak se jmenuje ten co zbyl?"

Děda s babičkou spolu nemluví.
Děda večer napíše babičce vzkaz: „Vzbud mně v šest ráno."
Ráno na stole najde lístek: „Vstávej, už je šest!"

Volá magnát domů: „Halo, Johne, zavolejte mi manželku k telefonu!"
„Jistě, pane."
Kroky, ticho, kroky:
„...pane, Vaše paní je v ložnici s, ehm, milencem."
Chvíle ticha na obou stranách:
„Johne, můžete pro mně za tisíc dolarů provést poněkud... neobvyklou věc?"
„Ano, pane."
„Tak si vezměte můj revolver a oba je zastřelte."
„Ano, pane."
Kroky, ticho, výkřik, dva výstřely, ticho, kroky:
„Co mám udělat s těly, pane?"
„Hoďte je do bazénu."
„Ale my nemáme bazén!"
„Pardon, je to číslo 2546786?"

Příjde malá holčička do drogerie a chce jeden prezervativ.
Prodavačka: „Prosím tě, podívej se na sebe, vždyť ti teče ještě mlíko po bradě!"
Holčička si utře rukou bradu: „Vssst, to není mlíčko!"

Znáte všech 23 dobrých důvodů, proč dát pivu přednost před ženou? Ne?!?! Tak pokračujte dále ve čtení.

1. Piva si můžeš užívat po celý měsíc.
2. Nemusíš chodit s pivem na večeři.
3. Pivo čeká trpělivě v autě, když hraješ tenis.
4. Když je pivo bez, tak jej vyliješ.
5. Pivo se nikdy neopozdí.
6. Pivo nežárlí na jiné pivo.
7. Následky příliš mnoha piv rychle pominou.
8. Pivo nedělá žádné skvrny od šminek.
9. Pivo dostaneš určitě v každém baru.
10. Pivo nemé nikdy migrénu.
11. Pivo nemusíš potom odvézt domů.
12. Pivo se nerozčiluje, když si přineseš domů druhé pivo.
13. Můžeš si vzít s dobrým svědomím více piv.
14. Pivo jde bez odporu do postele.
15. O pivo se můžeš podělit s přáteli.
16. Jsi zajisté vždy PRVNÍ, kdo otevře pivo.
17. Pivo nevyžaduje žádnou rovnoprávnost.
18. Pivo si můžeš vzít na veřejnosti.
19. Pivo se nestará o to, kdy přijdeš.
20. Studené pivo je dobré pivo.
21. Pivo chutná i neumyté dobře.
22. Když měníš piva, neplatíš žádné alimenty.
23. Pivo je vždy vlhké.

Sedí bratříček se setřičkou v pokojíčku a najednou bratříček povídá:
„Hele řeknu ti ségra, že s tebou je to lepší než s matkou."
„Tatínek to říkal taky."

Rozdíl mezi minisukní a hardiskem?
Žádný. U obou je krátký přístupový čas.

Víte, jak chodí somálci?
Po větru.

Jak poznáte že je somálka těhotná?
Kouknete se proti světlu.

Jak poznáte nejbohatšího somálce?
Má zlaté hodinky kolem pasu.

Jede jedna malá rodinka a stopne je policajt. „Jste první kdo jede dneska bez přestupku, vyhrál jste 1000 Kč."
„A to bych si teď mohl konečně udělat řiďičský průkaz."
Manželka povídá: „Neposlouchejte ho, on vždycky takhle kecá když se něčeho napije."
V zádu se pohne babička a povídá: „ Já vám říkala, že s kradeným autem daleko nedojedete."
Z kufru vyleze dědeček a povídá : „To už jsme za hranicema ?"

• Uděláme spolu výlet do Vysokých Tater.
• Zaběháme si na letošním Botas Cup Open.
• Budeme relaxovat na soustředění v Budislavi.
• Druhý ročník triatlonu oddílu- IRONMAN ´96. (17.Srpna 1996 - info u Leoše)
• Atd. Atd. Atd. Atd. Atd.