1. Vážení orientační přátelé - zamyšlení Radima
2. Kufrování s dominem
3. Exkluzívně pro nás, přinášíme pro Vás- rozhovor Lájoše a Petry
4. Zimní soustředění v Borové aneb Jsme na Prášky z Moru!!!
5. Orienťácký test !!!

Dalo by se říci, že zimní tréninková příprava se blíží ke svému konci a na horizontu se nám už pomalu rýsují první závody nadcházející jarní sezóny. Ale já bych se chtěl v tomto úvodním sloupku zastavit ještě u tréninkové přípravy samotné, tedy lépe řečeno u toho, jak společné tréninky probíhají.

Dne 16.2.1996 se v sokolovně po tréninku konala výroční schůze našeho oddílu orientačního běhu. Byla zhodnocena uplynulá sezóna roku 1995 a v hrubých rysech načrtnuta sezóna 1996, s tím, že byli všichni přítomní seznámeni s již probíhajícími přípravami na prestižní závody MčR na krátké trati a družstev (28.9.-29.9.).

Při pořádání těchto závodů půjde především o to, abychom dokázali, že i tak relativně malý oddíl je schopen, ale nejen schopen, ale i dokáže a umí perfektně a bezchybně zorganizovat i závody takového rozsahu jako je Mistrovství české republiky.

Naši sehranost a um si samozřejmě budeme moci procvičit a doladit na již tradičních závodech Botas Cup Open (19.7.-21.7.), při kterých jsme již několikrát dokázali, že nám to jde. Případné organizační nedorazy pak budeme moci odstranit na soustředění v Budislavi (27.7.-3.8.)

Toť ve zkratce vše k akcím většího rozsahu.

Ještě bych se chtěl vrátit k rušné diskusi, kterou jsem na schůzi vyvolal svým rebelským příspěvkem. Věděl jsem, že moje slova o trénování, obzvlášť z mých úst, vyvolají efekt svazků dynamitu házených do plamenů.

Je pravda, že závisí především na každém zvlášť jak intenzívně se věnuje přípravě na závodní období v mezičase letního útlumu či zimního spánku, ale i intenzívní využití času a prostor, které máme ve čtvrtek a v pátek k dispozici, není neúčelné.

Platí to zejména proto, že při práci s novými členy naše oddílu nedisciplinovanost a anarchie, kterou zavádějí především dorostenci a junioři nedává zrovna příklad hodný následování pro nováčky. Nedostatek mladé krve se projeví v příštích několika letech, kdy většina dorostenců přejde do vyšších kategorií a z dorosteneckého družstva zbyde už jenom torzo, které i přes veškerou snahu zřejmě nebude sto obstát v narůstající konkurenci v naší oblasti.

Tímto apeluji na všechny, kteří se zúčastňují společných tréninků, aby se přestali domlouvat na nočních akcích a jiných odvazech v okolí v době, která je vyhrazena pro zcela jinou činnost.

Je pravda, že pro ty, kteří pravidelně trénují, jsou společné tréninky pouze protažením po náročném tréninkovém týdnu, ale pro mladé, kteří nemají ještě vybudované pevné svazky s naším sportem jsou tyto tréninky prvním schůdkem k jejich možnému budoucímu úspěchu.

A proto neberme jim iluze o našem sportu tím, že budeme na tréninky chodit s půlhodinovým zpožděním a pak se tam ještě budeme sáhodlouze vykecávat (od toho je hned vedla jiné zařízení). Buďme příklady, které mládež potáhnou nahoru - nikoli dolů.

Radim Nechanický

Začátek „Kufrování" byl stanoven jako tradičně na 9⁰⁰ hod., ale již před devátou byli na stadióně první příznivci našeho sportu. Lidé se trousili celé dopoledne. Celkem přišlo 41 lidí a 1 pes, Daneček, který běžel fáborkovou trať (a velmi si ji pochvaloval, tedy do té doby, než se doma v teple svalil na koberec a tvrdě prochrápal celé odpoledne.). Nejmladší účastník, který absolvoval kufrování, byl ze známé chrastecké rodiny Wälzerových, která má vstup předplacen na 40 let dopředu. Nejstaršími byli "Naši Rakváči", kteří si kufrování dopřáli jako třešinku na dortu s čílicí 1995.

Kufrování bylo vítaným spestřením pro ty, kteří chtěli potýrat mezi vánočními svátky své tělo a pro pravidelně trénující běžce to byl další počinek do kolonky „mimotréninkové leč lehce tréninkové akce".

Myslím, že se to velmi podařilo i přes již tradiční neúčast chrasteckých spoluobčanů.

A co popřát nakonec:

Vážení přátelé
, jak jistě mnozí víte, tak Petra Dobrkovská, zakladatelka a iniciátorka našeho, tedy lépe Vašeho časopisu, teď tráví nějaký čas u našich sousedů, ve Spolkové republice Německo. Díky její ochotě a iniciativě jednoho z našich, prozatím dvou stálých, redaktorů se nám podařilo zaznamenat tento exkluzívní rozhovor o věcech všedních i nevšedních. Nyní vám ho přinášíme v nezkrácené podobě.

Jaké to je být tak dlouho odloučena od rodiny?

Jelikož jsem nikdy před tím nebyla na tak dlouhý čas od rodiny a od přátel, byl ten začátek pro mne trochu těžký. Lhala bych, kdybych řekla, že je to teď jednodušší. Rozhodně čas strávený s rodinou, Pólem a kámoši se nedá ničím zaplatit. Někdo mi může závidět, že si přivydělám, poznám jinou zemi a že se naučím německy, ale řeknu vám, že bych tohle všechno někdy radši vyměnila za život pohromadě s rodinou , Pólem a kamarády. Odloučení je hrozná věc, ale potom ta shledání jsou o to lepší a krásnější.

Změnila jsi nějak své názory po dobu svého pobytu ve Spolkové republice?

Názory jsem nezmě- nila úplně, jenom tak trošku opravila. Jediný, co jsem změ- nila, jsou mé hodnoty života, kde na první místo před zdraví a lásku jsem postavila právě přátele, kteří jsou nenahraditelní.

Mohli bychom Tě poprosit o popsání tvého pracovního dne?

Svůj pracovní den nemohu dost dobře popsat, protože každý den vypadá jinak. Mojí hlavní náplní práce je starat se o čtyřletou holčičku jménem Paula.

Jsou v Německu lepší lidé, potažmo kluci?

Lidé jsou na celém světě stejní ať holky či kluci, já v nich nevidím rozdílu. Pro mne však existuje jeden člověk, který mi dává to, co ostatní nemohou - lásku. Samozřejmě že teď nemyslím lásku rodičovskou. Nelze vyjádřit slovy, co k tomu člověku cítím, protože pro to neexistují slova. Jediné, co mohu říci je to, že je to strašně krásné a nechtěla bych, aby to skončilo.

Jak jsi strávila Silvestra a jaké to bylo těch několik dní zpátky doma?

No, tak Silvestra jsem si užila jako každoročně s orienťáckou bandou a to skvěle. Myslím si, že letošní poslední den v roce se opravdu vydařil, i když pár lidí ze staré party už chybělo. No ale byly tu nové tváře, které se zapsaly jak se patří. Jinak ten zbytek 14 dní strávených doma byl skvělý a hlavně. Štědrý den se ségrou a potom jeden den s Pólem.

Chceš něco na závěr vzkázat našim čtenářům?

Nevím, jestli to správně vyjádřím, ale pokusím se o to. Mějte se tam doma všichni pěkně a chci vám závěrem říci, že mít „B" nebo „A" licenci je sice krásná věc, ale daleko hezčí je mít perfektní partu a v ní kámoše, kteří vás nikdy nezradí, i když si někdy polezete krkem.

Díky za krásný rozhovor a brzy naviděnou.

Leoš Malina a Petra Dobrkovská

V době, kdy čtete tyto řádky je už náš HU-HU magazín na cestě k Petře do Spolkové republiky a s ním tam letí i mnoho pozdravů od všech orientačních „bláznů".

Ve dnech 27.12. až 30.12. jsme uspořádali, jako ostatně každoročně, zimní soustředění, tentokráte v Borové - na Sibiři. Sraz jsme měli 27. v sedm hodin na nádraží v Chrasti. Všichni přišli včas a byli řádně vybaveni lyžemi, batohy a taškami. Již na nádraží byl zjišťován obsah tašek a zda-li nechybí pověstná lékárnička Náčelníka. Než jsme stačili všechno překontrolovat, přijel vlak a začali jsme nastupovat. Šlo to ztěžka, ale nakonec jsme se do vlaku nasoukali. Někteří se usadili v kupé, ale většina nás zůstala v chodbičce a netrpělivě očekávala následující stanici a s ní nástup Moru. A už je tu Horka a ze zástupu čekajících se vynořily hlavy horeckých děvčat. Náčelník okamžitě přepočítal, kolik že jich vlastně přistoupilo a zjistil, že jich je snad o jednu více. Počítal tedy znovu a opravdu, nepřepočítal se. Ihned si zavolal pár jedinců a řekl: Ty hlídáš dnes, ty zítra, ty pozítří.
Další cestování do Borové proběhlo bez potíží a už jsme byli na konečné. Každý si vzal své lyže a k našemu údivu jedny dvoumetrové lyže zbyly. Nejprve jsme se domnívali, že jsme vzali někomu lyže ve vlaku, ale ukázalo se, že lyže patří malému Práškovi. Problém se vyřešil a vydali jsme se směrem k sokolovně. A ejhle kde se vzal, tu se vzal, mává na nás pan Hamerník, který si jen tak, aby neztratil formu, jezdí na běžkách okolo sokolovny.
V sokolovně si každý našel své místečko na spaní a když se zjistilo, že zde není až taková zima, sundali jsme rukavice a čepice. Bez bund to ovšem nešlo. Poobědvali jsme balíčky, které si každý přivezl od maminky. Zajímavý oběd měl náš inža, neboť řízek dal ohřát k Petře pod paži. Hned po obědě nic nebránilo tomu, abychom vyrazili na běžkách do terénu. Náčelník se vybral tu lepší polovinu teamu - Mor. Náčelník s Morem zůstal na "smrťáku", kde jim Franta nakreslil obrázek, podle kterého měli jezdit. My ostatní jsme vyrazili do Pusté Rybné, dále přes hory a doly na čtyři Palice, potom přes Karlštejn do čachnova. V čachnově jsme zašli na výbornou dršťkovou polévku a čaj s....(citrónem) a skoupili jsme všechny tatranky. Po tomto vydatném občerstvení jeli někteří zpátky do Borové vlakem, jiní se vraceli na lyžích.
Večer se vyprávěly příhody, které se za ten den přihodily. Kupříkladu Frantova příhoda o jeho kládě, tedy přesněji řečeno o kládě, která byla přes cestu a náš inža ji zaregistroval na poslední chvíli. Měl štěstí, jinak přišel o hlavu a my o inžu. Moje historka o srážce s Charlestonem byla úplné nic, proti historce našeho náčelníka, kterou nazval „V ponožkách mi zima není". Prášek si totiž stěžoval, že mu je zima na nohy. Náčelník mu doporučil, ať se víc pohybuje a šel za děvčaty na kopec. Později, když zase sjel s kopce dolů, málem dostal infarkt, neboť viděl malého Práška, který předváděl Jettyho a chodil ve sněhu v ponožkách. Tato historka našeho náčelníka byla posledním vyprávěním večera a my se uložili ke spánku.
Ráno druhého dne nás v půl osmé probudila vůně čerstvých rohlíků, která se linula sokolovnou. To náš náčelník je pro nás upekl v místní pekárně a přinesl nám je pod nos. čaj už byl také uvařen a tak nebránilo nic tomu, abychom se všichni nasnídali. Některým jedincům vadilo, že rohlíky nejsou namazány a tak náčelník ještě mazal rohlíky!!! Každý už pak jedl sám!!!
Ihned po ránu se rozdělovaly služby na celý den. V těžké konkurenci jsem vyhrál já a Jirka. Přidal se k nám Prochyn, který byl po včerejšku společensky unaven (měl špatné lyže, tedy lépe řečeno špatně namázáno). Vyrazil jsem tedy s „Morem" na kopec „smrťák". Celé dopoledne probíhalo klidně, holky Morky jezdily s kopce, malej Jetty si dole hrál na kaskadéra.
Nastal čas obědu, vrátili jsme se tedy do sokolovny, uvařili polévku a Mor potom umyl nádobí. Za odměnu mohli jít dolů na sál, aby si něco hráli a my tři jsme si dopřávali zaslouženého odpočinku. Z klidu nás vyrušilo hraní na piáno.(S hrou to mělo společného jen málo.) Seběhl jsem dolů a ejhle, on si malý Prášek hraje na Mozarta.
Netrvalo dlouho a přijela Petra D. s Pólem a Pavliňákem. Zatímco Pól si lehl a odpočíval, Petra s Pavliňákem jeli lyžovat (klátit sníh se smrčků). Mor se uklidnil a my jsme opět mohli relaxovat. Po druhé hodině přijela druhá parta pod vedením Charlestona, který dělal „tatínka" (vzorný otec). Třetí parta přijela až okolo 17 hodiny. Jen vešel náčelník dovnitř, už některým jedincům bylo spíláno, neb nebyl uvařen čaj v druhém kotlíku, nebyla polévka a byla zima (tak nevím náčelníku, nebylo to tím, že jsi se sprchoval v umyvadle?). Večer se hrál volejbal, oblíbená hra na schovku a mariáš. Když se okolo 22⁰⁰ hod. ozval ze sálu, kde jsme hráli na schovku, třeskot a hluk padajících střepů, nahoře se hned uzavíraly sázky, kdo je původcem tohoto rámusu. Náčelníkova sázka zněla - buď Lájozs nebo Prášek.
A opravdu, trefil se, byl jsem to já. Jak je vidět, ne nadarmo jsme příbuzní, neboť se říká, že všechno nemůžeš zdědit po rodičích.
Usínalo se velmi špatně, protože se neustále ozývalo mlaskání z rohu, kde ležel náčelník a to bylo doplňováno mlaskáním od Charlestona.
Třetí den ráno jsme opět posnídali náčelníkovy rohlíčky a čaj. Službu na tento den jsem opět vyhrál já, s tím rozdílem, že jsem šel na lyže. Mor vybojoval Charleston. Jeli jsme do Pusté Rybné, kde jsme se stavili v místním pětihvězdičkovém hotelu na kafe a čaj s....(citrónem). Cesta nazpět nám utekla poměrně rychle. Jelo se pěkně až na některá místa, kde jsme si pořádně odřeli skluznici.
Když jsme přijeli do Borové a vešli do naší ložnice, uviděli jsme uprostřed místnosti velikého brouka, který hrozně křičel. Po pečlivém prozkoumání jsme přišli na to, že to není brouk, ale Charleston ověšený Morkami, které si ho za dopoledne velmi oblíbily (dopřejme mu to). Třetí skupina se vrátila až okolo půl šesté. Po společné večeři, někteří mladší šli hrát na oblíbenou schovku - Sysel, já, Jirka, Karel i Prochyn (někdo se přeci Moru věnovat musel). Po osmé hodině jsme se vrhli na volejbal Chrast vs. Skuteč. Chrast k velké radosti náčelníka a k lítosti Franty samozřejmě vyhrála.
Zatímco „děti" hrály na schovku, nahoře se vzpomínalo na mladá léta. Nejvíce přispěl svým vyprávěním náčelník, Pavliňák, Franta a i Milanovo vyprávění o „Gulagu" bylo pozoruhodné a zajímavé. K poslechu nám hrál na kytaru Fanda Šťastný a doplňován byl zpěvem Žížaly. Spát jsme šli opět okolo půlnoci. Někteří nemohli usnout, neboť vzadu dělaly Morky s Klíštětem velký hluk. Nejvíce to asi vadilo „Staré" Žížale, protože je několikrát musela okřiknout než se ztišily.
A přišlo poslední ráno. Byl to sice den odjezdu, ale přesto někteří neodolali a vyjeli na krátkou projížďku po kraji. Na kopec šla s Morem tentokrát velká Žížala, která má s výchovou dětí zkušenosti. Já a Pavel jsme jeli domů dříve a tak vám nemohu popsat, jak vypadalo balení batohů a jízda vlakem. To ví jen náš náčelník. Co vím z doslechu, tak prý všichni byli moc smutní, že toto soustředění tak rychle uběhlo. Obzvláště Morkám se vůbec domů nechtělo a prohlásily, že příště chtějí přivítat Nový rok s námi dospěláky (Bože můj, jen to prosím nedopusť). V Borové zůstalo jen zdravé a pevné jádro OOB SK Chrast a dva jedinci z CTB. Jak probíhal den před Silvestrem a poslední den v roce se dozvíte v článku našeho inži Františka Vacka zřejmě v příštím čísle.

Co dodat na závěru ve zkratce?
- náčelník nám odvezl klíče od kůlny s uhlím, měl to dopředu vymyšlené (chtěl nás nechat zmrznout)
- musí se ale nechat, že ví, co je slušnost a druhý den s klíči přivezl i odškodnění - láhev vína. No pravda, moc se nevytáhl, když nás nechal v noci málem zmrznout
- proč náčelník ještě týden nosil na hlavě studené obklady a chodil na pravidelné kontroly EKG. Snad se to někdy dozvíme.

Leoš Malina

1. Kolikrát týdně, by měl trénovat průměrný orientační bězec?

a) 1 1b

b) 4 2b

c) podle času 0b

2. Co znamená zkratka LOB?

a) lyžařský orientační běh 2b

b) laitský orientační běh 0b

c) letní orientační běh 1b

3. Co dělá správný orientační bě- žec před závodem?

a) dojde si na záchod 1b

b) dojde si na záchod, a pak se roz cvičí 2b

c) dá si pivo a zachová klid 0b

4. V kolik hodin by měl orientační běžec před závodem chodit spát?

a) kolem 21⁰⁰ 2b

b) do 24⁰⁰ 1b

c) slušní lidé chodí spát za světla 0b

5. Jak často by měl orient. běžec pít alkoholické nápoje?

a) 1x za měsíc a to jen v omezené míře 1b

b) nepřetržitě, protože co je v lihu, to se nekazí 0b

c) vůbec 2b

6. Kolik map máme v okolí Chrasti? (staré i nové, nepočítá se Bukovina)

a) 1 0b

b) 4 2b

c) 3 1b

7. Co se skrývá pod zkratkou MTBO?

a) miluj, tanči, blbni, o...(?) 0b

b) miluji tvrdou bowli z ovoce 1b

c) orientační „běh" na horských kolech

2b

Vyhodnocení testu:

14 - 9

„Měl (a) bys ses nechat vyšetřit, ty totiž do našeho oddílu nepatříš, ty jsi vrcholový (á) blbec. Znalosti máš sice dobré, ale není s tebou sranda - neumíš nic jiného, něž běhat!"

8 - 5

„Ano, ty do našeho oddílu opravdu patříš, ty se v něm dokonce vyjímáš. Je s tebou sranda,ale když musíš, tak dokážeš zapnout a dokázat, že je na tebe spoleh!"

4 - 0

„Měl (a) by ses člověče přestat chovat jako debil a trochu se nad sebou zamyslet!"

Co k této soutěži potřebujete: tužku, papír, čas a trochu fantazie.

O co v této soutěži jde: tak tedy, redakce vyhlašuje soutěž o to,kdo složí nejlepší pohádku na určené téma, které zadá redakce.

Dívka hlídající dítě říká jeho rodičům: „Abych nezapoměla, slíbila jsem Paule, že když nebude zlobit a půjde hezky spinkat, tak ji ráno koupíte poníka."

Doktor zemře a odejde do nebe, kde však narazí na dlouhou frontu před branou svatého Petra. Jak je jeho zvykem, předbíhá, ale svatý Petr ho usměrní, ať pěkně čeká ve frontě jako všichni.

Roztrpčený doktor stojí na konci fronty a pořád se dívá na hodinky. Zanedlouho poté se protlačí dopředu bělovlasý muž v bílém plášti se stetoskopem a černou brašnou, mávne na svatého Petra a je okamžitě vpuštěn nebeskou branou.

„Hele!" zavolá doktor. „Jaktože ho klidně vpustíte dál?

„Víte," povídá svatý Petr, „to byl Pánbůh. Někdy si rád hraje na doktora."

1. Betonářská spol. Piranha Ltd. pronajme dva perspektivní betonáře, za velmi nízké ceny. Nejlépe na stavění hradeb.

ZN: Zapůjčím i potřebný bič. Tel. 0454/51 770

2. Pohledná mladá Žížala, hledá pěkného, mladého a zkušeného Kosa, pro společné příjemné, chvíle.

ZN: Přednost mají ti, kteří jsou z větších měst a mají k dispozici auto.

Adresa k doptání v redakci.

Vytváříme tento magazín pro všechny, kteří mají rádi sport, jak aktivně tak pasivně, dále také proto, že chceme, aby každý, kdo má nějaký vztah k našemu sportu potažmo oddílu věděl o údálostech, které se staly a které se stanou, ale hlavně proto, abychom byli v kontaktu se všemi příznivci OB.

Budete-li mít zájem přispět nebo pomoci tomuto nezávislému magazínu obraťte se na členy redakce nebo také na našeho načelníka Jaroslava Matrase, aby mohlo být projednáno vše potřebné se sponzoringem spojené (propagace na závodech, v info tiskovinách atd.)