O bsah:

V e zkratce
Oslavili jsme Vánoce a Silvestr na zimním soustředění. { Několika z nás se podařilo vyzkoušet si lyžařský orienťák a Blanka se začala věnovat lyžování neorientačnímu.{ O Velikonocích jsme se rozdělili asi na tři party, které si svátky užívaly po svém. { Jarda náčelník si odskočil do Hradce na rekonstrukci srdce.{ Jarní sezóna začala a mnohé překvapila. Nestačili ani pořádně natrénovat.{ Na prvního máje nás čekalo MČR na dlouhé trati. { O týden později jsme pořádali dvoudenní oblastní závody.{ Měli jsme velké zastoupení i na závodech národního žebříčku { Stihli jsme mezitím zajít do kina či do jiného kulturního podniku { Létu vévodil Botas Vysočina Cup ´99 { Na začátku července jsme vystoupili na několik téměř dvoutisícových vrcholů Nízkých Tater { Někdo se vypravil na Pivrnec Cup, jiní zase na pětidenní { Většina oddílu si zazávodila na Ceně východních Čech { Začala a už i skončila podzimní sezóna.

D rby ze všech koutů

• Kája Vacků přišel o svoji mejlovou schránku
• Jirka Klumparů se vrátil opět do práce
• Franta Vacků chce skoncovat se studiem na škole plné jader ( už skoncoval )
• Maruška Jelínkovic má skvělou cérečku a Pepu
• Charlie úspěšně zakončil další školu a říkejte mu proto „Ty jeden promovanej techniku"
• Milan Véna Venhoda zásobuje všechny orienťáky na Internetu spoustou vtipů a obrázků
• Danka už není Dvořákovic a může za to Pavlík Nechanickejch
• Pavlík je strejda, Pepa dědečkem, Žofinka babičkou a Chanka šťastnou mamčou
• V Praze vzniklo nové orienťácké doupě. Vaří tam Staročecha za tři pade.
• U Žemličkovejch se nám to taky pěkně páruje. Přejeme klukům, ať jim to dlouho vydrží, jen abychom zde neměli další boj Monteků a Kapuletů.

České zdravotnictví
Praha
10000

Vážené české zdravotnictví,
píšu takovejhle dopis poprvý. Snad jsem trefil adresu dobře. Jestli ne, dejte to našemu zdravotnictví tam, kde je.
To bylo tak. Jeden náš náčelník měl něco se srdcem. Prej jsme ho tak dlouho čílili, že už mu ani lopaty nitráku nezabíraly. Jeho dochtor mu teda poradil, teda spíš poručil, že pude na voperaci svýho hodnýho srdce nebo že ho brzo picne. Vybral si první možnost a my všichni jsme ho v tom rozhodnutí podporovali. Jen jsme se šíleně báli, aby to někdo nezvrzal, protože by nás tím hrozně ale fakt hrozně naštval.
Asi většina z nás držela palce jemu i všem operátérům, aby všechno dobře dopadlo. Byl to určitě hezkej dárek k náčelníkovým narozkám i pro nás, když jsme se dověděli, že všechno vypadá v pohodě. Dokonce z tradiční návštěvy Matějské pouti jsme poslali nejeden pozdrav. Bylo to hrozně hezký zase vidět našeho šéfa s ocelovým srdcem, jak si hoví uprostřed lesa, roznáší kontroly, stará se o mladý sviště a o nás. Fakt mu to takhle sluší nejvíc.
Chtěl bych ti teda milé zdravotnictví moc poděkovat, žes nám uzdravil našeho náčelníka. Měl bych ještě jednu prosbu - dohlídni na něj v lázních a v Tatrách, aby to moc nepřepísknul a nemuselo jsi se o něj, milé zdravotnictví, zase postarat.

Díky

Orienťák z Chrástu

V zkazy ode mě k tobě

• Chtěl bych poděkovat Charliemu, za řízení výsledkového centra při dvoudenních závodech ve Svratouchu. Je tady další náhradník za Frantu. Super, co?
• Já chci poblahopřát Ivě Zemanskejch za úspěšný odmaturování a přijetí na VŠ.
• Chtěl bych poděkovat Tomášovi a Míďovi za to, že nestihli udělat slíbený Huháč. Alespoň se tam vejde víc mojich článků, můžu si to udělat podle svýho a lépe.
• Držím palce všem pracujícím, aby mohli dále s chutí a co nejlépe a nejdéle pracovat.

Č ajovna aneb zas po dlouhé době dobrý pokec
Stavil se u nás takhle jednou uprostřed května Leošek, že bychom mohli kamsi vyrazit. Třebas do vinárny, kde už čekalo 4-5 dalších lidí. Odmítnul jsem, protože po několikadenním odvětrávání kouřového dýmu ze svýho svetru při minulé návštěvě jsem se zařek, že mezi šipkařskými automaty není dobré místo pro dobré pokecání.
Byl jsem proto rád, když se ozval Kája Vacků, že by se rád následující večer kamsi vypravil. A nemusí to být zrovna hospoda ani kino. Nakonec jsme s jeho ohnivým ořem přistáli u čajovny v Chrudimi. Přivítání nebylo zrovna slavnostní. Navíc jsme si museli sundat boty, abychom nepošlapali hezké koberečky. Moc jsme se na to nepřipravovali. Místní to ale asi tušili, protože moc netopili, a proto i vůně našich ponožek zůstávala tam, kde zůstat má.
Dostali jsme čajové pitní lístky a začali vybírat. Nakonec jsme ochutnali skoro všechny druhy - tedy bílý, zelený, černý čaj a dvě hodně plné misky pistácií. Žbruňďa Petra vyhrála. Dopila svoji konvičku nejdříve a pak ochutnávala ostatní.
Probrali jsme toho s Peťuldou, Kájou a Raďulkou hodně. Z našich hlav omámených čaji se řinuly různé názory na různé věci. Asi to bylo tím prostředím, že jsme se vždycky domluvili. Snad i nepřítomnost alkoholu pomohla tomu, že jsme se asi po dvou hodinkách rozcházeli s tím, že se nám tam líbilo a vůbec by nebylo špatné si něco takového zase někdy zopakovat.
Jenom mně vrtalo hlavou, proč si takhle pěkně nelze užít večer třebas ve Svratouchu ?

U ž se nám to páruje

Dlouho jsme čekali na ten první impuls. Máme už mnoho kandidátů, ale někdo musí být první. Ten impuls nepřišel ani od Podlažic a ani od Řestok, ale z dalekého Nového Města na Moravě.
Pavlík rozený Nechanický a Danka rozená Dvořáková se dohodli (doufám), že je už nebaví chodit spolu jen tak a chtějí si to nechat potvrdit úředně. Není to špatný nápad a může vám to potvrdit určitě hodně zkušenějších členů našeho oddílu.
Přes všechno klepání rukou a přání všeho nej bych chtěl připojit pár obrázků a upřímné plivnutí štěstíčka od našeho časopisu. Doufám, že se ostatní nenechají pobízet a sami iniciativně se k Dance a Pavlíkovi připojí, Mazi s Katkou a Stáňa s Martinem ať se stanou naším vzorem.

T rocha pesimismu mezi vtipy
Bylo nebylo, jednoho ponurého večera zabloudila moje myšlenka do tmavé říše nepohodlí, naštvanosti a pitomostí.
Jedna taková pitomost, která mě potkala hned za nejbližším ořechovníkem, mi vrazila ránu do břicha a když jsem se válel po uši v blátě, přidala ještě malý úšklebek. Vrhnul jsem na ni alespoň hnusný pohled špinavým okem a osopil jsem se se alespoň slovy : „Co si to dovoluješ, ty hnusná pitomost ? Vrážet do lidí, špinit je a blbnout jim hlavy ?" Namísto omluv jsem slyšel ale něco úplně jiného. „Vypěstoval jsi mě tak, hýčkal si moji hnusotu, moji zákeřnost. Jak myslíš, že se mi žilo poslední rok - krááááásně. Mezi těmi běhavci mám spoustu kámošů a kámošek. Nejenom že vám pletu hlavy, snažím se rozbouřit co nejvíc nesvárů ale mám v plánu i rozbourání celé té vaší party. Nevěříš ? Tak pojď."
A šli jsme. Nejdřív lehce a pak jsme si vyklusávali a to už jsem se začal zadýchávat a stíny ostatních orienťáků na tom nebyly o moc lépe. Je to možné, že nejen já ale i spousta ostatních přestala trénovat. Copak je už nebaví běhání mezi stromy. Já mám na to málo času - pracuju od rána do večera, ale co takoví studenti ? Přede mnou stále ta pitomost a posmívala se „Přidej, srabe to seš orientační běžec z toho velmi vyhlášeného chrasteckého oddílu ? Pěkně se nám daří, co ? A počkej na třetím kiláčku - to padneš.
Na třetím kiláčku jsem už nemohl. Nejen proto, že jsem neviděl na cestu, ale nohy taky nějak neslouží. Přede mnou stojí chlazené pivečko - kdo by odolal. První zasyčelo jedna radost. To druhé už bylo na třikrát. To třetí na chuť a pak jsem to nepočítal. Krásně chutnalo i když se v tom pitomým světě stmívalo. „Pomalu byl čas někam vyjít. Co takhle nějakou pařbu ? Přihodíme ještě pár piveček a bude príma zábava, ne ?" koketovala moje pitomá průvodkyně. Má pravdu. Proč si někam s kamarádičkama nevyjít ? Běhali jsme spolu, závodili, nejednu akci jsme dobře ukončili. Ale proč už tam s náma nejsou naše Déčka? Mají jiný problémy - jiný pitomosti ? Asi, ale to je fuk. Chlapi potáhnou dál.
„Co takhle na vyjížďku? Brno - Jihlava - Ostrava. Príma trasa. Holky necháme doma, co ?" Něco mně ta trasa říká, ale proč na Moravu, a bez holek ? Nevadí, vyrazíme. A jeli jsme, jeli, jeli, ….

J ak se běhá v Sokolově
Měl jsem tu čest, doprovázet náš oddílový A Team na závody žebříčku B, (My odborníci říkáme nároďáky), které se konaly v Šindelové, jako maskot našeho oddílu. Bylo mi to oznámeno týden předem, takže jsem měl dost a dost času na to, abych se důkladně připravil a nic neponechal náhodě ( opravdu stačí trénovat týden před závodem pozn. red. ). Tvaroh jsem si pěstoval už od úterý, to proto aby byl řádně uložený. Dále pak jsem každé ráno po vyčistění zubů vzal zrcátko a přiložil ho .., no prostě rty na rty, abych se dostatečně procvičil a necítil se o víkendu zaskočen při nečekané příležitosti. Vždyť jednou už to přece přijít musí ( zajímavé co dotyčný kromě mapy, buzoly a karty během závodů ještě udrží pozn. red. )!
Po obědě jsem zase četl příběhy z Červené knihovny, to proto abych se naladil na tu stejnou notu,jako hrdinové v těchto příbězích ( Rádi bychom se dozvěděli něco o eliťácích z červené knihovny pozn. red. ). Ach, jak jsou romantičtí !!! Večer jsem ulehal za svitu luny do trávy a počítal hvězdy až do té doby, než padla rosa, a pak jsem si začal v rose otírat ruce, to jen proto abych si zvykl na vlhko. Tak takhle zodpovědně jsem přistupoval k závodům, které měli změnit můj život.
Byla sobota 29. -30. 5. 1999 ( dlouhá sobota pozn. red. ) a já už netrpělivě v 5:00 stepoval před domem a vyhlížel malého náčelníka, který mi dělal taxikáře. V Chrasti na náměstí jsme naložili zbytky a vyrazili směr Sokolov v pořadí náčelník, Stárka. Po několika dopravních problémech, které nebyly až tak vážné, pro zajímavost ve zkratce: jeden trošku málem přejetý cyklista, asi málem tři nabouraná auta a jednoho krátkého asi 30-ti kilometrového kufru, do kterého jsme se dostali ani nevím jak, jo vlastně vím, mohl za to špatně zmapovaný autoatlas. Ale dojeli jsme.
Shromaždiště bylo umístěno na louce hned vedle místního hostince a rybníka, takže dokonalost už sama o sobě. Každý se na závod připravoval jinak, já kupříkladu zvolil rozcvičování ( u autora velice nezvyklá věc pozn. red. ) před závodem se slečnama z jiného oddílu, i když po půlhodině honění jsem už byl plně vyčerpán, ale oni pořád né a né přestat ( promiňte zapomněli jsme dočíst větu do konce, teď se vše vysvětluje pozn. red. ). Po další čtvrthodině je to přestalo také bavit, takže jsme uzavřeli mír a přestali na sebe lejt vodu. No a pak došlo k nejhoršímu, musel jsem na start ( což jsem asi neočekával, když jsem sem jel pozn. red. ) a pak hurá do lesa. Neboť tento článek píšu již po delší době od pořádání, takže si toho moc nepamatuju, jen snad to, že pět kontrol před cílem mě z čista jasna jak z nebe blesk chytla křeč do lýtka ( on se snad těm zraněním nevyhne, má to ale letos pech, kluk jeden pozn. red. ) a zakousla se do něho jako Ambra (náš pes) do Sysla, když jde k nám na návštěvu. Padl jsem na zem jak střelený kanec. Po pěti minutách masáže jsem opět pokračoval a závod dokončil.
Spát jsme měli jet do Sokolova, ale po demokratické debatě, které se všichni zúčastnili, jsme rozhodli, že do Sokolova pojedou jen děti a my, odkojenci pionýrských táborů a cvičení lidových milicí ( ač o pár let starší na nic takového si už nevzpomínám pozn. red. ), jsme zůstali spát pod stanem na shromaždišti. Do místního hostince jsme šli na jídlo a na jídlo, vyhlídnout si nějakou kost ( tak o co tady vlastně jde pozn. red. ). Měli jsme všichni hroznou žízeň, takže jsme si dali pár limonád do půllitrů, protože větší nádoby už neměli a s chutí jsme pozorovali akci čisté tělo, která probíhala u vedlejšího stolu. V podstatě se jednalo o to, že se banda kluků vrhla na nějakou obět a hodili ji do rybníka. My jsme samozřejmě nemohli zůstat pozadu a postupně jsme tam naházeli Martinu Loubkovou za maturitu a Piňďu za to, že nám lhala, že má tetu v Červeným Kostelci. A jak se říká, do třetice všeho zlého, skončil tam i Carlos za chca…í proti nám. Do tohoto rozruchu nám staříci přišli říct, že pořadatelé venku v prostoru cíle rozdávají housky a čepované pivo zdarma. Takže jsme se z hostince dobrovolně přesunuli do prostoru cíle. Musím říci, že tak zodpovědné a starostlivé pořadatele jsem dlouho neviděl ( nenecháme se inspirovat pro nějaký námi pořádaný závod pozn. red. ). Spinkat se šlo asi brzy, protože se ještě nerozednívalo.
Nedělní ráno začalo osobním pozváním od samotného ředitele závodů Karla Rambouska, který pro opilce z Jihlavy a jednoho z Vysočiny uvařil polévku, nevím koho myslel tím opilcem, ale polívka byla opravdu dobrá. Nedělní závod byla klasika, ale pěkná. Tento závod se mi moc nepovedl ( zase ta smůla, kluk jeden pozn. red. ), ale stejně jsem skončil na 3. místě. Né, nebojte se až zas tak jsem se nezlepšil, bylo to totiž v céčkách. Ihned jak jsem doběhl, vyrazili jsme směr Chrast. No cestu jsme zvládli dobře, až na těch pár kufrů v důsledku změny trasy.
Jestli se ptáte, zda se mi po tom všem změnil život?! Tak odpovídám asi takhle : „Jsem skoro pa..c."

Zdar a sílu najdeš v pivu Lájozs!!!

C ena Východních Čech (27. - 29.srpna 1999)
V pátek 27. 8. 1999 jsem s taťkou naložila auto věcmi a před desátou hodinou jsme vyjeli do Podlažic a Chacholic, kde jsme přibrali čtyři "nezkažené" naděje chrasteckého oddílu. Sraz s ostatními (Jarek a BRTNÍK Zlesák) byl před MěÚ v Chrasti v deset hodin. Ani značka zákaz vjezdu nás neodradila od vjezdu na parkoviště. Asi se měla konat nějaká svatba, a proto chtěl taťka úměrně rozdělit pasažéry a náklad do ostatních aut a rychle odjet. Ale ouha. Před "výborem" stálo pouze modré embéčko Jarka juniora a u nástěnek Lenka Šulcová, která na taťkovu otázku, kde má otce BRTNÍKA odpověděla, že se ještě s mamkou balí. Taťkovi se mírně roztočila vrtulka a začal nervózně přešlapovat a vyhlížet červenou škodovku. Asi za pět minut půl jedenácté se rychlost otáček taťkovi vrtulky zmírnila, jelikož dorazil BRTNÍK Zlesák s paní Šulcovou. A mohlo se jet. Avšak jet se nemohlo, protože chrastecká omladina šla pobídnout pana Zlesáka a on mezi tím přijel. Naštěstí za chvíli přišla a všichni jsme vyrazili směr Chrudim.
V Chrudimi jsme nabrali pana StÁrku, který měl několik poznámek k tomu, že jedeme pozdě a v Pardubicích pak Pavlíka Vítka.
Ve Vyhnánově v campu na nás už čekal Lájozs, Raďulka, Jiřin a Hanka. Lájozs nám držel místo, abychom mohli vystavět malé stanové chrastecké městečko i s náměstím. K nám do městečka přišli i někteří imigranti (Kodysovi a Karlos se Zdenčou). Celkem zde bylo asi devět nebo deset stanů. Já jsem odmítla spát s taťkou a panem StÁrkou ve stanu, protože když jsem viděla množství cibule a česneku, které si přivezli, bylo mi jasné, že budou silně konkurovat Lájozsovi. Místo mě si vzali Jiřina, který chtěl chodit večer brzy spát, aby mohl porazit Lájozse. Já jsem se nastěhovala k Janě a Lence.
První etapa závodů se běžela na mapě PUSTINY a podle očekávání to byla krátká trať. Když jsem si psala popisy, zjistila jsem, že to není až zase taková paráda, jelikož mám úplně stejnou trať s taťkou náčelníkem. Nebyla však stejná jenom jedna, ale všechny tři. To mi zkazilo trochu náladu. Když jsem se po první etapě od něho dozvěděla, že tam udělal moc chyb, a že má i přes to lepší čas o necelých sedm minut než já, náš následující rozhovor vypadal asi tak:

• T: "Co jsi tam prosím tě dělala?" tuto otázku slýchám dost často
• V: "Asi jsem tam udělala víc chyb než ty."
• T: " Tak mi to ukaž na mapě!"

O ničem
Tak jsem byl zase jednou ( s nožem na krku ) požádán šéfredaktorem Poolem a šéfredaktorkou Žížou St., abych také přispěl svou troškou do mlýna a napsal něco do HuHače. Aby byl můj článek aspoň trochu originální a nepopisoval jen to, o čem se mluví dnes a denně, musím hned na začátku zavrhnout některá témata týkající se Botasu, hospod atd. Inu zamyslel jsem se a nic. Nic mě nenapadlo. Tedy něco skutečně ano, jenže o tom se zase nedá psát. Aspoň ne takhle veřejně ( případným zájemkyním ochotně vysvětlím, dostupnost informací je však podmíněna věkem a pozdní večerní hodinou ). Tak kroutím své zarezlé mozkové závity dál.
Vzpomínám na akce dávno i nedávno minulé. Bylo jich skutečně mnoho, avšak buď o nich nemá cenu psát ( protože zřejmě neosloví ty, jež se jich nezúčastnili ) a nebo zase patří do té skupiny, o kterých se psát nemůže. A jsem zase tam, kde jsem byl. Nakonec mě napadlo psát o akci, na které jsme byli všichni. Dlouho jsem přemýšlel, která to vlastně je. Nakonec jsem však došel k závěru, že psát o něčem, kde všichni byli je vlastně pěkná blbost, protože všichni vědí, jaké to tam bylo a nemá cenu jim to opakovat. Klasik by to nazval nošením dříví do zoo. Nebo tak nějak .
Když už není skutečně o čem mluvit, stáčí se hovor obvykle na počasí. Znáte to. Když je teplo, chceme zimu. Když je zima, chceme teplo. Když prší, chceme sucho a v době sucha by mohlo zase sprchnout. V tom se nám nezavděčí ani sám Pán Bůh, tak proč bych se o to měl snažit já. Krom toho v době vydání tohoto občasníku bude počasí určitě úplně jiné.
CO TEĎ??? Začíná mi běhat mráz po zádech při pomyšlení, že budu muset Póóloj a Žížale říct, že pro ně nemám žádný příspěvek. Už to vidím. S Póólem se dá ještě dohodnout. Ale Žíži se bojím jak čert kříže. To by jste nevěřili, jak ta dokáže zuřit. To se bojíte, že vám utrhne hlavu. Dobře, dobře. Teď možná trochu přeháním. Přiznávám. Hlavy trhá Póól .
Teď abych dával pozor o čem mluvím ( vlastně píšu ), abych si nepodepsal ortel smrti ať už něco napíšu a nebo ne. A pak že existuje svoboda slova. Blbost !! Tak už budu pomalu končit. Snad se vlci ( šéfredaktoři ) nažrali a koza ( já ) zůstala celá. Jestli jste tedy ještě nad tím článkem o ničem neusnuli, tak se na vás těším až zas bude o čem .

Čau Jiřin

B otas '99
Již po sedmé požádal náš oddíl tradiční třídenní závody Botas Vysočina Cup. Tentokrát to bylo ve spolupráci s Havlíčkovým Brodem ve dnech 23.-24.7. v Leštině nedaleko Humpolce. Na závody přijelo bezmála 1300 závodníků, kteří chtěli porovnat své síly, užít si dovolenou a nebo pouze si odpočinout a popovídat si s kamarády. I přes řadu nedorozumění byl výsledek závodů, podle řečí závodníků, velice dobrý.
Pořadatelský tým připravoval již týden dopředu vše ke spokojenosti běžců. Ve čtvrtek odpoledne proběhla první část prezentace, kde jsme opět viděli naše staré i nové známé. Vše se zdálo být v pořádku, až na to počasí, husté mraky na obloze nevěštily nic dobrého. V pátek vyvrcholila dopoledne prezentace a odpoledne ve 2 hodiny se vydali první odvážlivci na trať - krátkou trať, podle některých běžců i ta krátká trať byla poměrně dlouhá. Já a Bláňa jsme celé třídenní strávily v cíli, kde jsme jako první vítaly vítěze i poražené, usměvavé i naštvané. První etapa skončila dobře, počasí nám přálo, až na jeden menší renonc s technikou - nebo ne? Jó, počkejte, Fanda si zapomněl dopsat program, takže některým z pořadatelů se v cíli po 1000. závodníkovi protáhl úsměv na křečovitý škleb. I přesto následovalo v 7 hodin vyhlášení výsledků. První den zakončil hustý liják a my jsme jenom doufali v lepší počasí zítra. Pár odvážlivců se ještě večer vydalo do vesnice na místní dízu, ale o té nic nevím, tak o ní nic nenapíšu.
Druhý den byl věnován klasice, no spíše asi dlouhé trati podle výrazu některých závodníků. Startovalo se v 9 hodin za ne příliš dobrého počasí. Program byl už dokončen, takže celý závod proběhl bez větších problémů. Cílová kamera značky Lajosz se taky osvědčila, takže k této etapě není třeba nic dodávat. Vyhlášení v 7 hodin a vše opět uklidit. Stav nálady mezi pořadateli houstl, hlavně mezi mlaďochy. Asi se nenašel ani jeden pořadatel pod 35 let, který nebyl pořádně nas..... . Póla to chytlo právě v sobotu večer, tak jsme se i ho sbalili a vyrazili si povyrazit na místní dízu. Tam jsme šli celá naše stará dobrá banda. Před vchodem jsem ještě zahlídla naše kluky, ale to bylo pro tento večer naposledy. Ne snad ani z naštvání, ale z chutí pobavit se jsme vyzvali naše nové kamarády z Norska k tanci. Po prvním zdráhání se osmělil první z nich. Odhodil pověstný skandinávský studený výraz a tancoval s námi. Po chvíli se přidali i jeho 2 kamarádi. Musím dodat, že někteří kluci od nás (asi 3) tancovali stále s námi, to bych jim určitě křivdila, ty, které myslím, vědí o koho jde. Během večera jsme zažili tolik srandy, že to těžko srovnávat s některým z plesů. A ačkoli jsme byli všichni střízliví, dokázali jsme se velice dobře bavit. I bez alkoholu jde udělat sranda. Ani nevím, jak dopadl zbytek našich kluků, prý se pěkně zřídili, protože my jsme ve 2 ráno odjížděli směr kemp. Po pěkném večeru s novými velice dobrými kamarády se nám usínalo velice příjemně. O to horší bylo ráno probuzení. V půl šesté byla asi nejhorší zima, co pamatuju, protože mě donutila vstát a jít se zahřát teplým čajem.
V neděli vyvrcholilo celé třídenní setkání zkrácenou tratí podle handicapu. I počasí se na nás usmálo a po celý den krásně svítilo sluníčko, takže se vyplnilo pořekadlo: Konec dobrý, všechno dobré. Zapomnělo se na všechny špatné věci a závodníci chodili z lesa převážně s úsměvem na tváři. Ve 2 hodiny konečné vyhlášení vítězů, předávání cen a rozloučení se všemi. Ještě uklidit pár věcí a hurá domů nebo odpočívat. Pro pár lidí tímto skončil Botas Vysočina Cup 99, pro mě a Bláňu ne. Ale to už je jiná kapitola.
Tímto bych chtěla poděkovat celému pořadatelskému týmu ( CHT, JHB, OSN ) za skvělou práci a popřát za redakci Huháče, aby Botas Vysočina Cup 2000 proběhl pro všechny s úsměvem na tváři i duši.

Vaše Žíža

M oji noví dobří kamarádi
se nyní jmenují Hans-Richard, Haakon, Robert, Marte, Jan, Kaare, Thomas, Kjersti ( nechci tímto urazit pár lidiček v našem oddíle ). Jak již jsem psala v minulém článku, zkamarádili jsme se se třemi lidmi z Norska. Celá situace se vyvinula tak, že jsme se s nimi domluvili já a Bláňa, Venďajs nebyl dán opušťák, že s nimi jedeme do Prahy. Po 3 hodině zpoždění jsme vyrazili.
Hned po 10 km byl první zážitek, po kterém jsem se jenom modlila, abych se dožila večera. Avšak jakmile jsme se dostali na dálnici bylo všechno v pohodě. Už v autě však nastal menší problém a to, že ta angličtina není zase tak jednoduchá, pokud se nechcete bavit pouze o počasí a o rodině. Přesto jsme si dobře popovídali a za hodinu a půl už jsme byli na letišti a čekali na další tři kamarády. Přiletěli včas a vyrazili jsme směr Delvita a poté byt na Proseku. A jelikož jsme měli všichni hrozný hlad, vyrazili jsme směrem do města. A tak skončil náš první den v Praze.
Po ranním probuzení jsme se vydali na prohlídku Starého města. Ač již jsem v Praze dva roky, stále mám co obdivovat a objevovat. Prošli jsme pouze pravý břeh Vltavy a to byl náš program až do šesté hodiny večerní. Pak se jeli naši kamarádi ubytovat do hostelu a večer jsme vyrazili s Pólem na večeři k 7 havranům ( vřele doporučuji, super obsluha ). Asi po 2,5 hodinách jsme se zvedli a odcházeli se podívat na Křižíkovu fontánu, kde se ten večer hrála Má vlast od Bedřicha Smetany. A následovalo krátké posezení ( ač již čas velice pokročil ) ve vinárně ve Vodičkově ulici. Dozvěděli jsme se mnoho nových věcí o Norsku a i to, jak se dozvěděli a dostali na naše třídenní závody Botas. I tuto noc jsme uléhali kolem druhé hodiny ranní a to jsem ještě nevěděla, co mě čeká.
Na poslední den jsme měli naplánovaný levý břeh Vltavy - Hradčany, Petřín, Malou Stranu. A tak po dlouhém minulém dni jsme si dali sraz až v 11 hodin. Krásný výhled na matičku Prahu okouzlil naše kamarády ze severu, ale i nás samé. Po jedné menší lekci norštiny jsme se vydali dát si něco do žaludku a pak jsme se rozdělil na dvě bandy - 1. pouze seveřani šli nakupovat, 2. já a Bláňa a dva seveřani jsme šli na Petřín - sedli jsme si do trávy a skoro usnuli. Všichni jsme totiž tušili, že máme před sebou poslední večer, který bude velice namáhavý a taky že byl.
V osm hodin jsme se vydali na lodičky, což pro mě zas tak moc super nebylo, protože hned při prvním ponoření vesel do vody jsem vypadala jako vodník. Hlad jsme zahnali v jedné příjemné hospůdce u Vltavy a kolem půlnoci se vydali noční Prahou dále za zábavou. V značně pokročilé době ( i náladě - pozn. písaře ) jsme se ocitli v baru Kozička.
A co bylo dál ? Zeptejte se v Norsku - Petra si nic moc nepamatuje. ( - zase pozn. písaře )
Je mi pouze líto, že se této akce s námi nemohli zúčastnit další členové našeho oddílu, kteří toho viditelně při našem vyprávění litovali.

Har det bra deres Petra

P ivrnec Cup
Byl pátek 29. července a my tzn. já, Petra a Charlie jsme seděli ve vlaku který se pomalu sunul k našemu cíli. Tímto cílem tentokrát byla malá vesnička na úpatí Jizerských hor. Zase až tak malá a bezvýznamná vesnice to není. Sysel by mohl vyprávět, kolik hodin touto vesnicí putoval a kolik aut v ní musel stopnout, aby se dostal na stadion, kde se vše odehrávalo. Když to řeknu stručně - kdo zná Rudu Pivrnce, zná i Smržovku.
Když jsme dorazili až na místo, trochu mě zarazila až skoro komorní atmosféra, která zde panovala. Bylo to takové zvláštní. „Pouhá" třetina lidí než bylo na Botasu a tentokrát jsme byli na té druhé straně v roli závodníků. Žádný shon, stres a únava a tak jsme se rozhodli, že tentokrát si to užijeme zase my.
Trochu nás mrzelo, že jsme přijeli pozdě a tak jsme už nemohli ten den běžet. Přihlásili jsme se na zbylé dva dny a hlavně na štafety, kvůli nimž se asi celé tyto závody pořádají. Pak jsme potkali i našeho starého známého kamaráda z Náchoda - Háru a ten nám poradil, v kterém rohu stadionu přibližně najdeme Sysla a Karlose. Kluky jsme našli, ale protože se pilně připravovali a koncentrovali na nadcházející závod, nechtěli jsme rušit. Vzali jsme si potřebné věci a když už kluci byli konečně připraveni, vyrazili jsme směrem k náměstí, odkud jezdila kyvadlovka do centra pátečního závodu. Cesta nebyla nic moc - samá zpocená těla, plno smradu a i ten pán, co se na mě mačkal, nebyl nejmladší. Centrum bylo opravdu miloučké - malá louka u ještě menšího rybníku. Všechno bylo na těchto závodech takové rodinné a přátelské. Nejsem milovnicí nějakých mega-akcí, takže jsem tím byla nadšená.
V centru jsme pokecali se všemi našimi známými. Nejzajímavější to ale bylo s našima norskýma kamarádama, kdy bylo opravdu umění mluvit s nimi anglicky, hned přehodit výhybku a odpovídat na Charlieho narážky a poznámky. Aby jsme nerušili závodníky před startem, vydali jsme se na obhlídku terénu. V duchu jsme si pochvalovali, že ten úchvatný nápad jet na kolách tak nějak nevyšel. Byli jsme se podívat na startu, v cíli a z pohledu závodníka to byla opravdu pohoda. Většina závodníků už byla zpátky z lesa a čekali na kyvadlovku. V této době se projevil Charlieho trenérský talent - nejdřív Petra zkusila vypít třetinku piva ( to pivo bylo pěkně hnusné pozn. redaktorky ). Když jsem ji viděla, jak to kouše a že téměř polovinu vybryndá, říkala jsem si, že ty štafety zas až tak v pohodě nebudou. Pak už ale přijel autobus a oni odložili trénování na pozdější dobu.
Protože jsme s sebou neměli vařič ( a díky za to, protože minule takto málem Charlie a Leoš ukončili předčasně pětidenní ), došli jsme si na jídlo do malé hospůdky ve vesnici. Tady jsme také trávili páteční večer. Postupně se k nám přidávali kamarádi z Norska, dorazil z Prahy i Pól a objevili se tam i Sysel a Karlos. Z těch jsem měla opravdu největší radost. Norové jsou skutečně zvědavý národ a mně činilo nemalé potíže, když se mě ptali, co to Sysel, Karlos nebo Charlie říkali. Moje angličtina zase tak dobrá není a poznámky typu : Ty debile švédskej! či Ty kluku španělskej! mi dávali opravdu zabrat. Až mě překvapilo, že jsme zde vydrželi sedět tak dlouho. Doprovodili jsme zbylé Nory do penzionu a pak nás Sysel gentlemansky doprovodil do kempu. A nebo my jeho? Byla příjemná letní noc a tak jsme spali pod širákem ( a taky jsme byli líní stavět stan ).
Druhý den bylo centrum přímo v kempu. Tento sobotní závod byl pro mne opravdu náročný. Hrozné dusno a horko, mnou nesnášené kopce a k tomu mapa desítka. Vydala jsem se do lesa, ale musela jsem se nutit, protože to opravdu nešlo. Když mě předběhla na druhé kontrole Petra, která startovala dvě minuty za mnou a když jsem udělala 20 minutovou chybu na trojku, psychicky jsem to už nevydržela a zbytek trati jsem šla typicky Zubovskou chůzí. Kochala jsem se krásou přírody a občas si i popovídala s nějakým zbloudilým závodníkem. Musela jsem se ale smát, když jsem na předposlední kontrole znovu viděla Petru, jak zmateně běhá a nadává. Našli jsme kontrolu a ona zase někam odběhla a já už to tak nějak došla do cíle. Pro mě sobotní závodění skončilo, ale v duchu jsem se smála. Ostatní čekala odpoledne ta slavná pivní štafeta. Jasné slunce a teplota přes třicet stupňů slibovali, že to bude stát za to.
Místem konání štafet byla rokle - docela slušné údolíčko na louce za Smržovkou. Na start se postavilo téměř 60 štafet a to různého složení. Pouze mužské, ale i pouze dámské, smíšené či veteránské. Lidí tam bylo opravdu dost, ale těch piv bylo zaručeně ještě víc. Ve tři odpoledne začínali startovat mužské a smíšené štafety. Chrasteckou štafetu rozbíhala Petra. Tehdy mě má sestra opravdu udivila, neboť vyexovala pivo rychleji než Sysel nebo Hans z Norska. Vypila a vyrazila na cestu. Až později jsme se dozvěděli, jak pro ni bylo obtížné rozeznat jednotlivé barvy na mapě. Okruh v lese byl asi jen 1,5 km dlouhý a tak po několika minutách se začali vracet první závodníci. Dobíhali první závodníci ( dokonce i Petra přežila a vrátila se ) a začínali pít a vyrážet i druhé úseky. Na druhý úsek šel Charleston a měl vypito během chvíle a i z lesa byl co by dup. Naší štafetě nakonec finišoval Pól a i ten se mezi pijáky a orienťáky nedal zahanbit. Nastala kratší přestávka a potom vyhlášení štafet, které pokračovali do druhého kola. K Charliemu zklamání se ale naše štafeta do druhého kola neprobojovala a to mi možná i zachránilo sestru. A pak už to bylo vše podobné - pít, běžet, pít, běžet. Diváci vytvořili úplně skvělou atmosféru a tak vybičovali i ty, kteří byli už skoro mrtví. Byl to opravdu perfektní a strhující závod, ale bohužel si už přesně nepamatuji výsledky, takže na ty si musíte počkat až budou někde zveřejněny oficiálně.
V sobotu večer jsme se šli opět najíst a pak vyrazili na orienťáckou diskotéku do místního hotelu. Bylo znát, že DJ nebyl orienťák, protože ta hudba se mu moc nepovedla. Ale orienťáckému národu stačí ke štěstí málo, a i tak byli všichni spokojení. Pořadatel měl také pro návštěvníky diskotéky půlnoční překvapení a to v podobě černovlasé striptérky. Jenže bohužel - byl tam přítomen i známý striptér Pekič a ten trumfne i sebelepší striptérku. Co se stalo a co bylo neomluvitelné, že na orienťácké diskotéce došlo pití. To byl první průšvih a druhý nastal ve dvě hodiny, kdy „diskotéka až do rána" skončila. Co se dělo potom nevím, protože jsem šla spát. Kdo by se ale chtěl dozvědět další novinky a drby, ať se doptá u Sysla či Karlose a nebo u Kaareho v Norsku.
V neděli byla závěrečná etapa, která se běžela handicapem. Na start to bylo proklatě daleko a večerní únava a horko se projevili na všech závodnících. Mně osobně se tato etapa moc líbila a to i proto, že se mi povedlo porazit segru. Nejvíce se ale dařilo Michalovi, kterému se podařilo stáhnout deset míst a závod se mu opravdu povedl. Závodníci byli spokojení, sluníčko se mile usmívalo a přijel se podívat i autor známého Rudy -Petr Urban.
My jsme naložili naše batohy Leošovi do červeného sršně. Spolu s Leošem přijeli i Bahnhoff, Radim, Tom a Jirka. Přijeli se podívat v sobotu večer a odjížděli poté, co se jim v neděli podařilo dostat Bahnhoffa do auta. My jsme se rozloučili s našima norskýma kamarádama a vydali se také směrem domů. Cesta vlakem byla veselá a protože to běhání Syslovi a Karlosovi nestačilo, tak si zatrénovali v Nové Pace na nádraží. Ale pro co to běželi si už nepamatuju. V Chrasti na nádraží jsme potkali Jakuba a Zbyňdu a podle jeho výrazu bylo vidět, že se moc do růžova nevyspal. Snad se mu ale nálada trochu zvedla, když Sysel a Karlos dokopali bazén. Určitě se na něj těší stejně jako my. Snad se konečně dočkáme naší oddílové plovárny.
Třídenní tedy dopadli dobře a my jsme se aspoň na chvíli jeli ukázat domů.

Vaše Žížalka

B yli jsme v Tatrách
V závěru loňského roku dal Jarda Matras ( všem známý Náčelník ) informaci o tom, že cestovní kancelář MATRAS - TOURS připravuje rekreační pobyt v Nízkých Tatrách. S naplněním zájezdu nebyl vůbec žádný problém, protože se jednalo o místa velmi dobře známá všem bývalým žákům chrastecké školy. Pobyt byl prakticky okamžitě vyprodán. Bylo tomu tak zřejmě pod dojmem zdařilé předloňské obdobné výpravy do Roháčů.
V sobotu 3.7. nastal konečně den DÉ a tak jsme mohli péčí dopravní firmy Jaroslav Zeman Chrast odstartovat výpravu za poznáním i vzpomínkami. Výprava byla vskutku početná a do malého autobusu se celá nevešla a proto celý rod Mikanů ( Mikanovi z Jičína, Nechaničtí a Barešovi ) musel bohužel cestovat svými auty. Jak se však nakonec ukázalo, soudržnost party to vůbec nepoškodilo. K odjezdu, který byl stanoven na sobotní osmou hodinu ranní se všichni dostavili včas, všichni až na dva - na Šárku a Milana ( při příchodu k místu odjezdu jsem měl úsměv na tváři, protože jsem se domníval, že jsme zde první. Úsměv mě záhy opustil, protože jsem zjistil, že jsme poslední a autobus nám asi odjel. On se však naštěstí vrátil, a proto se mi i vrátil na tvář úsměv. Zejména proto, že mě mile oslovil Jiřin a skvělým užíváním proti nevolnosti přivítal i Karel Malina. )
Cesta do Tater probíhala po známé trase s drobnými zastávkami, a tak jsme v podvečer dorazili na místo dočasného útočiště, kterým se stala chata Plus v Jánské dolině. O tomto místě vypovídá nabídkový prospekt toto: … nachází se v turisticky zajímavém a neobyčejně přitažlivém přírodním prostředí Jánské doliny. Protéká jí potok Štiavnica. Dolina je bohatá na vzácné druhy fauny a flory, což ještě více zvýrazňuje její přitažlivost. Tolik prospekt.
Celý program pobytu měl pod patronací tým poradců ve složení: bratři Mikanové, Franta Stárka a Jarda Matras. Na základě jejich doporučení jsme postupně absolvovali krásné túry. První den ( neděle ) seznamovací a testovací túra na Smrkovicu ( 1277m.n.m. ), Slemä ( cca 1500 m.n.m. ), Ohniště ( 1508 m.n.m. ) s odskočením ( pro některé účastníky zkouškou odvahy a životní zkouškou ) k Jánošíkovu oknu a odtud asi sedmikilometrovým putováním Jánskou dolinou k místu pobytu. Ve skutečnosti to nebylo takové, jak řekl před túrou Náčelník, že je to jenom přes takové malé kopečky. Podle uvedených nadmořských výšek bylo převýšení značné, pro některé obrovské, pro někoho nepřekonatelné.
Následujícím dnem bylo pondělí. Byl to státní svátek Cyrila a Metoděje, svátkem uznávaným i na Slovensku. Byl svátek, a proto jsme jej věnovali rehabilitaci. Některým slunce lačných přinesl i páleniny. Ostatně nebylo se čemu divit - teplota vody 28 respektive 36 stupňů Celsia a teplota okolního vzduchu asi tak 31,6 stupňů Celsia.
Dalším dnem bylo úterý. Tento den byl zasvěcen Vysokým Tatrám. Výprava byla rozdělena na základě dosavadních zkušeností na dvě skupiny. Každý podle svého uvážení se zařadil do skupiny, která mu vyhovovala. Ta zdatnější či odolnější putovala za Štrbského Plesa na Rysy, ostatní přes vodopád Skok až na sedlo Bystrá. Nakonec se ukázalo, že skupina pod vedením Jardy Matrase nakonec absolvovala náročnější trasu. Po předcházejících zkušenostech se to ostatně dalo očekávat. Obě výpravy se nakonec sešly před časovým limitem u jednoho bufetu na Štrbském Plese. Většina využila této příležitosti k doplnění ztracených tekutin - šaryšský Smädný Mních docela ušel.
Ve středu ráno se obloha trochu zatáhla a věštila změnu dosud ideálního počasí. Přesto bylo rozhodnuto jít na „procházkovou" túru na Skaličnou, do Liptovského Hrádku a dále zpět do Jánské doliny. Na jejím začátku jsme netušili, co nás ještě cestou potká. Asi tak u Skaličné nás přepadl velký liják s kroupami spojený se silnou bouřkou a krupobitím. Vše jsme dobře přestáli i zásluhou hostitelů na bývalé základně Skaličná, kterou vlastní zřejmě někdo z Hradce Králové. Díky nim jsme se pro další cestu mohli osušit a občerstvit čajem pro další cestu. Výprava se potom dostala bez problémů na základnu.
Čtvrtek byl věnován nejvyšším vrcholkům Nízkých Tater. Na tuto výpravu se vydalo jen dvanáct statečných, ostatní využili nabídky teplé vody na koupališti v Bešeňové. Cesta Nízkými Tatrami vedla lanovkou pod vrcholek Chopoku, dále se šlo pěšky na vrcholek a pak na Ďumbier ( 2043 m.n.m. ) Z Ďumbieru výprava směřovala hřebenovou túrou přes Prašivou ( 1667 m.n.m. ) Tanečnici na sedlo pod Kúpelom. A odtud to byl jenom skok dolů do Janské doliny. Cesta dolů se ukázala jako nejtěžší úsek a celá trasa měřila asi 20 kilometrů.
V pátek, předposlední den pobytu, se uskutečnila skutečně opravdová procházka. Šli jsme v západních Tatrách do Koprové doliny ke Kmeťově vodopádu. To bylo pěšky. Cestou zpět jsme se stavili v museu slovenské dědiny v Pribylině. Při tomto putování jsme měli štěstí na počasí, sotva jsme se vrátili na chatu, strhl se hustý letní déšť. Ten už nám nevadil a tak můžeme říci, že se nám počasí opravdu vydařilo.
Po všech trasách ve Vysokých Tatrách, ale hlavně v Nízkých Tatrách jsme byli provázeni překrásnou tatranskou přírodou, čemuž vévodila zejména její květena. Pohled na obojí zmírňoval únavu a způsobil to, že výprava neměla nějaké ztráty. Této skutečnosti významně napomohl souboj dvou medicín. Tu skutečnou reprezentoval Martin Schaffer ( patří k Radce Klumparové ) a alternativní reprezentované medikamenty Karla Maliny. V tomto souboji měla často navrch medicína alternativní.
Páteční večer patřil přehlídce umění. Zde byla dělba na dvě skupiny jednoduchá. Na ty, kteří něco pamatují ( tzv. rakváči ) a ty, co zatím mnoho nepamatují. Tento úkol vzali oba tábory vskutku vážně, protože se zkoušelo pilně a odpovědně. Takže v pestrém rozlučkovém večeru jsme viděli hrané pohádky Zlatý kolovrat, Popelku, jeden z dílů Esmeralda ( ten, kdy Esmeralda otěhotní ), známé soutěžní pořady Videostop, Kufr, reklamy a příběhy ze života v podání umělců obou souborů. A byl to vskutku bohatý program. Který končil kolem půlnoci. Při kterém nezůstalo snad ani jedno oko smíchy suché. Poslední vytrvalí účastníci se rozcházeli nad ránem.
V sobotu jsme nastoupili cestu zpět k domovu. Větší zastávka na oběd byla v oblíbené Malinově Zavadilce v Prostřední Bečvě. Ač unaveni, dospěla výprava v sobotní podvečer zpět.
O této výpravě by se dalo pochopitelně psát více. Všichni máte tolik zážitků, některé se ani nedají dost dobře popsat. Toto publikování snad přispělo čtenářům k připomenutí krásných chvil, a ostatním k přiblížení atmosféry. Byla to pěkná dovolená. Nashledanou na zájezdu v roce 2000. A co na to odpoví agentura MATRAS TOURS?

V íte, jak si stojíte v rankingu ? ( 30.9.1999 )

Muži ( klasifikováno 1231 účastníků ):
Míra Kopáček	264. místo	Tom Matras	390. místo
Pavel Vítek	418. místo	Milan Klvaňa	428. místo
Michal Žemlička	430. místo	Martin Chaloupka	539. místo
Leoš Malina	542. místo	Jarek Štefec	547. místo
Jirka Klumpar	591. místo	Jirka Kuban	713. místo
Frankie Vacek	762. místo	Radim Nechanický	767. místo
Charlie Vacek	867. místo	Jakub Žemlička	1033. místo
Pól Beseda	1128. místo	Jarda Pilný	1158. místo
Robik Leksy	1165. místo
Ženy ( klasifikováno 850 účastnic ):
Blanka Dobrkovská	395. místo	Petra Dobrkovská	445. místo
Verča Kopecká	550. místo	Petra Zemanská	576. místo
Hanka Jelínková	619. místo	Maruška Klvaňová	739. místo
Hanka Hybešová	791. místo

OBSAH

M ČR na dlouhé trati ve Svratouchu 1999
Ve svém příspěvku se jen krátce vrátím k našemu oddílem pořádanému MČR na dlouhé trati konaném 1.5.1999 ve Svratouchu. Samotnému závodu pochopitelně přecházely dosti velké a náročné přípravy. Výběr prostoru závodu byl cílený s tím, že bude použit na další závody oblasti Vysočina, soustředění a hlavně pro Vysočina Botas cup. Mapu zpracoval na poměrně velmi dobré úrovni Petr Mareček. Samotný závod se běžel jako okruhový a tím kladl značné nároky na stavbu trati. Oddílový osvědčený stavitel Pepa Vítek se však s tímto úkolem vyrovnal jak jinak než výborně. Popisování dalších jednotlivých příprav se zde nedá ani vylíčit, jenom jsem si říkal, že byla docela klika, že jsem byl v té době ve stavu nemocných. Ono je to dosti těžké, přes týden totiž v Chrasti prakticky nikdo není a spoléhat se pouze na víkendy se nedá. Že závod proběhl prakticky bez „závad" je zásluhou celého oddílového kolektivu a překrásného počasí. Myslím si, že jsme měli všichni dobrý pocit z takto vykonané práce. Až na velmi malé vyjímky byla velká chvála od všech závodníků a vedoucích funkcionářů svazu OB. Toto hodnocení se také promítlo ve finančním ohodnocení (bylo nám z 30.000 Kč poukázáno pouze o 900 Kč méně). Mně osobně se líbilo, že každý oddílový organizátor si svůj různě důležitý úkol během závodu splnil bez problémů a velmi dobře. Tím bych chtěl za tento přístup poděkovat. Ale nebyl bych to ani já, kdybych neměl některé kritické připomínky. Nejvíce nám bylo vyčítáno, že jsme nevytiskli na Internetu startovku - celý problém byl v tom, že se startovka musela několikrát opravovat a pak v selhání komunikace mezi kluky Vacky a Pólem. Zde jsem postrádal důslednost nebo využití dalších variant styku. Mně bylo vyčítáno, že jsem nevytvořil občerstvovačky bohatším občerstvením. Hájil jsem se tím, že si každý závodník mohl své občerstvení připravit sám, ale toho využilo málo závodníků. A tak i když mně to docela mrzí, jsem stále přesvědčený, že na trati závodník „svačinu" nepotřebuje - pitím tam bylo , a tak mám svědomí docela čisté.
A tak na konec si myslím, že kdyby takhle vypadaly a dopadly všechny naše a nejen naše závody, tak by to bylo docela super. Tak ještě jednou moc děkuji všem, kteří se o to zasloužili

O pět trocha kultury
Sobota 25.9. měla velice nabytý kulturní program. Na tento den byly ohlášeny dva plesy najednou, první pozdně letní pořádaný panem Černým v Chrasti a druhý spinální uskutečněný v Luži Františkem Vackem.
Bylo opravdu velkým dilematem, kam se vydat. Nakonec to dopadlo tak, že jsme vyrazili se podívat do deseti hodin do Luže a zbytek večera jsme strávili v Chrasti, vlastně strávila, protože Pol ležel s anginou v posteli. Do příjemného lužského prostředí jsme se vypravili s Jiříkem autem. Mile nás přivítaly rozesmáté tváře pořadatelů a účastníků, což dalo tušit, že zde půjde o docela něco jiného, než se pouze s prominutím ožrat. Atmosféra byla velice zajímavá a zároveň velice zvláštní, avšak přítomnost Frankieho co by pořadatele dalo tušit, že nezůstane pouze u hudby, pití a jídla. Jeho velice pestrý program zaujal nejen mne ale hlavně ty, kterým tento ples patřil. Největší úspěch ovšem, podle mne, sklidili borci místního kulturistického kroužku, kteří nám ukázali rozdílnost svých svalů.
Druhá polovina večera se pro mne odehrávala na chrasteckém plese. Po příchodu jsem byla v šoku, pouze z poloviny obsazená sokolovna dávala věštit, že tentokrát někdo prodělal kalhoty, avšak na druhé straně byla na obzoru dobrá vyhlídka na tzv. Matrasovic polku ( pro vysvětlení uvádím, že jde o klasický český tanec polku tancovanou s Tomášem M. nebo Lajošem, kde jde o to obtancovat minimálně dvanáct koleček kolem sokolovny jedno jakým způsobem ale hlavně rychle ). Jakmile jsem si přisedla k orienťáckému stolu stál u mne Tomáš s prosbou o taneček v rytmu polky, plivla jsem si do dlaní a pod nohy a s Vendulčiným varováním, bacha potí se jako prase, jsem vyrazila. Šlo o klasiku, takže k tomuto nebudu nic dodávat.
Velice mile mne překvapila přítomnost i členů jiných oddílů, chrastecké plesy se stávají známé po celé republice. Tancovali jsme, bavili se a tak dále, musím dodat, že tento ples byl ve vší slušnosti. Velikou radost jsem měla i Ludvíka z Náchoda ale i ze Sysla, který teď prý navštěvuje večerní kurzy u Ludi s názvem: Líbu se pořád a rád.
Sobota 25.9. se opravdu vydařila a pokud srovnám obě akce, což bych asi dělat neměla, protože každá byla o něčem jiném, tak to také dělat nebudu. Každý má ty zážitky trošku jiné a pokud máte zájem se dozvědět něco bližšího jistě vám celá banda ( cca 20 lidí ) podá nějaké informace.

L etní soustředění Svratouch
Po několika letech jsme letos vystřídali skalky a jemná údolíčka Maštalí za typickou Vysočinu v centrální části Ždárských vrch. Vylepšené zázemí, nová mapa a tradiční péče o naše žaludky skvělých kuchařek, bez kterých by takováto soustředění asi nebyla možná, byly nejlepšími předpoklady, že soustředění bude kvalitní. Toto ale ať si každý posoudí sám. Já jsem se na Wolkrovu planinu těšil jako malé dítě na bonbony. Po jarních závodnických absencích bylo pro mne soustředění balzámem na nervy.
Určitě jsme týden dostatečně využili pro získání dalších závodnických zkušeností, což se jistě projevilo na skvělém druhém místě žákovského družstva Vysočiny na Mistrovství republiky. Jen tak dál! Každodenní dopolední a odpolední trénink s mapou, míčové hry, noční orienťák, MTBO byly pro každého dobrou přípravou na nadcházející podzimní sezónu. Někteří z mladších si zkusili i stavbu tratí. Zdá se, že se chytli i nejmladší jako například Jarek Štefec, Jirka Štursa a další.
Tradiční byl i kulturní galavečer s nezapomenutelným zpěvákem Tomášem Načanálem. Pozitivní skutečností je i to, že se z Budislavi do Svratouchu s námi přestěhovali i jezevci. Kvalitní desinfekční prostředky jim tak nedají zahynout. O jejich léčivých účincích jsem se přesvědčil i já, až jsem se skácel.
Nezapomenutelným zážitkem pro všechny jistě bylo zatmění slunce. Čím víc se tento přírodní úkaz blížil, stoupala nervozita. Někteří nevydrželi a vyjeli se podívat někam za Svratku. Bylo oblačno, stoupaly obavy, že nic neuvidíme. Ale v ten pravý okamžik došlo k vyvrcholení a mraky se roztáhly, a tak jsme se všichni dočkali. Nejblíže slunci byl Fanda Vacku, který si vylezl na hromadu písku před budovou, kde spočíval na židli a s maximálním zájmem sledoval a komentoval zatmění. Bylo nám smutno z toho, že již příští rok nebude takového soustředění, neboť svět dosud nevynalezl Viagru na dlouhověkost. To bychom se toho znovu dočkali opět na soustředění asi za 135 let.
Takže ahoj za rok opět ve Svratouchu a na Maštalích.

C elkové výsledky závodů žebříčku B

D14			H14
1. Fukátková Pavla	LPU	497,17	1. Bolech Filip	LPU	506,45
2. Roháčková Hana	LPU	492,06	2. Rajnošek Zdeněk	LPU	492,17
3. Kynčlová Jana	JIL	491,47	3. Španěl Miroslav	LPU	409,90
28. Binková Jana	CHT	334,93 (B)	13. Drahokoupil Aleš	CHT	432,54 (A)
			23. Kopáček Jan	CHT	396,15 (B)
			44. Kysilko Zdeněk	CHT	254,12
			46. Krejsa Jan	CHT	253,27
D18
1. Rambousková Katka	BSO	491,01
2. Bednášková Petra	STB	407,47
3. Píšová Monika	NPA	404,96
21.Matrasová Vendula	CHT	305,22
D20			H20
1. Kasková Barbora	CHA	502,26	1. Hubner Jan	CTB	513,57
2. Tomanová Šárka	ZBM	496,75	2. Šťastný Karlos	CTB	513,05
3. Hojná Silvie	SCP	407,49	3. Crha Jiří	VLI	494,54
13. Dobrkovská Blanka	CHT	262,90	6. Matras Tomáš	CHT	440,97
			15. Žemlička Michal	CHT	315,52
D40			H40
1. Šedivá Miroslava	EKP	512,26	1. Krafka Jiří	BOR	515,15
2. Doležalová Vlasta	PGP	499,03	2. Kodeda Oldřich	VPM	507,21
3. Mrázková Ivana	DKP	466,56	3. Konopáč Jiří	TUR	406,63
12. Žemličková Jindra	CHT	340,60	20. Žemlička Zbyněk	CHT	359,44
			H45
			1. Hořínek Jaroslav	VSP	511,25
			2. Farář Václav	LPU	491,92
			3. Vlček Vladislav	ROT	409,99
			29. Drahokoupil Josef	CHT	241,60
			31. Zlesák Milan	CHT	230,64
			H50
			1. Knobloch Jindřich	VRL	514,79
			2. Lukavec Miloslav	TJN	492,00
			3. Pospíšil Jiří	TUV	407,75
			8. Starka František	CHT	427,04

OBSAH

S tránka plná vtipů
Vojenská posádka - nastoupená rota.
Velící důstojník: "Pooozor! Tamhleten malej bílej vzadu, vy jste neslyšel rozkaz?"
Vojáci: "Ale to je patník !"
Velící důstojník: "NA JMÉNO JSEM SE NEPTAL !!!"

Víte, jak indián pozná, že vyschla řeka?
Začne se mu prášit od pádla.

"Pane vrchní, chtěl bych zrušit tu objednávku salátu z čerstvé zeleniny."
"Promiňte pane, ale kuchař tu plechovku už otevřel."

"Pane vrchní, já jsem si objednal vajíčka na měkko, ale ty, co jste mi přinesl, jsou úplně tvrdé!"
"Víte, my za to skutečně nemůžeme. Vařili jsme je 20 minut a stále byly tvrdé..."

Pane vrchní, mám hlad jako vlk.
Lituji, ale Červené Karkulky nevedeme.

"Pane vrchní, mám v polévce mouchu!"
"Promiňte pane, vy jste vegetarián?"

Víte,co dokáže maximálně nasrat vegetariána?
Lidi s kotletama.

Víte, kdo má největší koule ?
No přece SNĚHULÁK

Potkají se 2 blondýny a ta první se ptá :
"Četla jsi Šejkspíra?"
"Ne, kdo to napsal?"

Policajt vyndá všechny zápalky a podpaluje je, samozřejmě opačnou stranou. Přitom je odhazuje - špatná, špatná, špatná ... až jedna se zapálí, sfoukne jí a odloží - "Ta je dobrá, tu si nechám!!!"

Ptá se student právnické fakulty: - Pane docente, jaký trest čeká toho, kdo žije v bigamii?
- Dvě tchyně.

Malá holčička se ptá na pláži maminky: - Maminko, co mají pánové pod těma plavkama ?
- Víš, tam mají peněženky, aby jim je někdo, když jdou plavat, nesebral.
- A maminko, ten pán, co se na tebe furt dívá, tak ten včera bral?

Jdou se dvě kostry vozit na motorce a jedna povídá: "Počkej chvíli."
Za chvíli se vrátí a v ruce má náhrobní kamen.
"Co to má znamenat ?" ptá se druhá.
A první na to: "Přece nebudu jezdit bez papírů !"

Proč Bůh stvořil blondýnu? Protože ovce vám pivo z lednice nepřinese.

A víte, proč stvořil brunetky?
Protože blondýnka vám ho taky nepřinese